Arianina ztracená kniha​

Ale tím to nekončilo. V jednu chvíli totiž došlo přesně k tomu, čemu chtěl vévoda zabránit. Z podzemí se ozvalo zuřivé bouchání a lomoz. Co to je? A lomoz sílil… Někdo vykřikl: „Kustodi jdou!“ Herci si zakrývali ústa dlaněmi a vyplašeně opakovali: „Óóóch! Kustodi jdou, kustodi jdou…“ Zpráva se rychle rozšířila a za chvíli všichni vzrušeně mluvili jen o tom, že se blíží kustodi. Přítomné zachvátilo napětí.
A tehdy se na schodech, které vedly zdola, objevil veliký muž, hotový obr. Údajně nebyl veliký jen rozměry, ale hlavně duchem. Na hrudi se mu skvěla tabulka s nápisem Kustod. Za ním z podzemí vylézali další a další podobní muži. Vystavovali na odiv své tabulky a rozhlíželi se kolem. Chvíli stáli, jako by uvažovali, co dál. Ale rychle zhodnotili situaci a začali nelítostně prosazovat interní kustodská pravidla. Pověst, která je předcházela, nebyla ničím oproti skutečnosti.
První kustod se rozběhl a postavil na nohy vycpanou třímetrovou žirafu, kterou někdo odhodil do kouta, ačkoliv měla návštěvníky vítat u vstupu. I všechny ostatní exponáty byly odklizeny ze svých míst, naházené na hromadu anebo někde odložené, nacpané do cípů hvězdy. Představení si žádalo pořád větší a větší vyklizený prostor, aby se mohly rozehrát všechny scény, takže kulisáci narychlo odnášeli, co jim padlo pod ruku, a házeli to, kam se dalo.
Takový necitlivý přístup kustody nesmírně rozčílil. „Kdo sáhl na tohle?? Kdo odtud odnesl tohle?? Kde je tamto?! A proč je tu tohle?!“ volali rozhořčeně, až nakonec zběsile řvali: „Nedotýkejte se exponátů!!!“ Byla to z jejich strany úplná hysterie, která se stupňovala, protože chaos v muzeu kustodi prožívali do hloubi duše. Ale to nebylo všechno. V jisté chvíli se stalo, že se jejich pozornost obrátila z objektů na subjekty této spouště, a těmi byli podle nich členové divadelního souboru. Obrovští kustodi se zaměřili na maličké herce a začali se k nim přibližovat. Nejmenší z herců se chvěl jako osika, protože kustodi si už vyhrnovali rukávy… Herci se choulili k sobě, křečovitě se objímali, předem rezignovali na jakýkoliv odpor, bylo jim jasné, že na obry nestačí.
Nepomohlo ani, když se k hercům přidal režisér, který byl v divadle považován za dlouhána, a chtěl kustodům říci něco smysluplného, jako třeba – „umění si žádá obětí“. Kustodi ho však nevnímali, jenom čím dál víc zuřili. Schylovalo se ke strašné bitce. A někdo už dostal za ucho, načež herci společně vyjekli: „Aauu!“ A někdo jiný dostal do zubů a na podlahu se skutálel první zkrvavený zub. Naštěstí však začala hrát kapela, spustila rokenrol.
Herci pochopili, že je třeba tancovat a že jedině tanec je může zachránit, a tak skákali na všechny strany, točili se jako smyslu zbavení, vyhazovali jeden druhého do vzduchu. Kustodi se zarazili a okouzleně přihlíželi jejich kreacím. A když jeden herec udělal salto a potom druhé a třetí, kustodi nadšením přímo řičeli: „Salto mortale!“ A jeden kustod vykřikl: „Salto morale!“ Tak se kustodi postupně utišili a vévoda si v duchu blahopřál, že nedošlo k nejhoršímu.
A tehdy kapela zahrála foxtrot. V popředí se ocitl jeden z kustodů, vysoký svižný chlap s velikýma očima smaragdové barvy. Tancoval sám, přičemž vytáčel pozoruhodné figury, zdálo se, že vytváří neverbální jazyk, kterým vyjadřuje příjemnou hudbu, nakonec se obrátil ke kapele a dirigoval hudebníky jako dirigent. Svým počínáním nevědomky poutal pozornost ostatních, kteří se pošklebovali, vždyť foxtrot se tancuje v páru a jenom blázen ho může tancovat sám… Kustod byl pravděpodobně opravdu blázen, tancoval si dál a zdálo se, že vůbec netouží, aby někdo rušil jeho kruhy. A opravdu, za chvíli si ho už nikdo nevšímal.
Jenom Ariana se na kustodův samotářský tanec nemohla vynadívat. V jednu chvíli se osmělila a přistoupila k jasnookému tanečníkovi, který se asi svíjel pod vlivem alkoholu, protože se několikrát zapotácel, ba téměř upadl. Naklonila se k němu a zadívala se mu hluboko do očí: „Odkud my se známe?“
Kustodovy oči znala ze snu.
Kustod nic neřekl, jen střídal výmluvné grimasy, ze kterých Ariana pochopila, že něco říkat nemá smysl. Její nečekané rozhodnutí bral jako dámskou volenku ze starých časů. Popadl ji do náruče a roztočili se v rytmu foxtrotu, při kterém každou chvíli jako by vzlétli a hned zase přistáli a změnili tempo i směr.
„Vy píšete knihy? Jste básník?“ zeptala se ho při tanci a kustod jen neurčitě přikývl. „Takže vy jste napsal i moji knihu osudu?“ zeptala se ohromená Ariana.
Ale už nezareagoval a dlaní přiloženou k její dlani ji vedl po parketu. Když zaostřila na kustodovu tabulku, přečetla si, že se jmenuje Andrej. Arianě se zdálo, že se jí nemůže nic stát, vždyť je tu Andrej, a říkala si, že je to jistě její anděl strážný. A vůbec to bylo nesmírně krásné. Chvílemi pomyslela na to, že by se měla věnovat i vévodovi, když jí dal štědrou zálohu a slíbil hory-doly, a začala ho hledat pohledem, ale když ho v okolním shluku nezahlédla, přestala se jím zabývat. Vnímala jen a jen kustoda.
To bylo večer.
Ale v noci se přece jen s vévodou setkala. Bylo už pozdě, když skončil tanec i veselá zábava a všechno se ponořilo do ticha a tmy. Čekal ji na lůžku v pokoji, který ji před tím přidělili. Měl na sobě saténovou košili s elegantní bílou vázankou, a byl zachumlaný až po uši v bílé péřové přikrývce.
„Vy jste tady?!“ Ariana byla pohoršena, ani ve snu by ji nenapadlo, že vévodu objeví ve své posteli. Na druhé straně byl pánem tohoto domu a mohl si tu dělat, co chtěl. Vévoda se na ni pobaveně díval a pohvizdoval si, bylo to něco o hvězdě, Arianě nebylo zcela jasné, zda myslí muzeum ve tvaru hvězdy, nebo tu hvězdu, co má večer spadnout…
„Přišel jsem si popovídat,“ oznámil jí a napůl odkryl peřinu: „Prosím, jen račte.“ Ale Arianě se jeho návrh moc nezdál.
„Chcete si povídat v posteli?“
„Ještě jsme nedokončili rozhovor o bestselleru,“ řekl, načež prudce odkopl peřinu a ukázalo se, že je bez kalhot.
„Vy nemáte kalhoty!“ zvolala Ariana. A když viděla, že na nohou nemá ani boty, pomyslela si, že asi nechtěl zašpinit prostěradlo.
Ale vévoda jí přiložil na ústa malíček s velkým prstenem. „Víš, jaká jsi? Milá.“ A jemně ji přitáhl k sobě. Ani nevěděla jak, a měla šaty dole, což si rovněž v duchu spojila s vévodovou čistotností, tím spíš, že i on se zároveň celý obnažil. „Nazí jsme přišli na svět,“ šeptal vévoda a citlivýma rukama jí bloudil po těle, až do těch nejtajnějších zákoutí. Přitom pevnými rty přitisknutými na její zadržoval příliv slov, kterými ho odháněla. ‚Co to je? Snad ne znásilnění?‘ říkala si v duchu Ariana, protože se jí zdálo, že se děje něco, s čím nepočítala, a že si ji vévoda v podstatě přivlastňuje násilím. ‚Ale to je strašné!‘ zuřila v duchu, ačkoliv to bylo celkem příjemné, vždyť Ariana už dlouho s nikým nic neměla. „Budu křičet,“ řekla nahlas a ze všech sil se pokoušela vytrhnout z vévodovy náruče. Myslela přitom na Marka, na svou lásku a neotřesitelnou věrnost. Potom se něco stalo, přesněji, nestalo se nic, vévoda měl problém a byl z toho totálně vyřízený. Pro ni to znamenalo, že je nadále duší i tělem u svého miláčka. Navzdory tomu zjišťovala, že je nesmírně naštvaná.
Vtom někdo zhurta otevřel dveře s výkřikem „Kde seš?!“ Ve dveřích se objevila vévodkyně, zase v černých brýlích. Oznamovala vévodovi, že uvízla ve výtahu (v muzeu byl výtah, kterým vozili exponáty dolů do depozitáře) a dostala tam klaustrofobický záchvat, ještěže ji vysvobodil někdo ze služebnictva. Stalo se to, když šla od Ďusiho, o čemž však přirozeně pomlčela, a brýle jí asi měly pomoct tento fakt před manželem utajit. Raději na něj zaútočila: „Kde se flákáš?! Já tě zastřelím! Měl jsi odvézt režiséra a jeho asistentku na nádraží a oni teď zmeškali vlak.“ Vévodkyně byla opravdu velmi soustředěna na problém odvozu a nevnímala, že vévodu přistihla v posteli s Arianou a že jsou oba úplně nazí, předhazovala mu jen a jen vzniklý organizační chaos.
„Moje milá Fon,“ začal ještě docela smířlivě vévoda, který si v rychlosti uvázal kravatu, aby zachoval aspoň nějaké dekorum. Ale ona dál chrlila nadávky a kletby. A tehdy na ni vévoda pohlédl s jakýmsi podivením, které se postupně měnilo v zlost. Bylo zřejmé, že v něm něco prasklo. A náhle na vévodkyni vykřičel – i sám sebe tím překvapil – všechno, co si o ní myslel. Stála a poslouchala s otevřenou pusou. Potom se do něj pustila s novou vervou.
Ariana s nevolí poslouchala manželskou štěkanici a dívala se na znetvořené tváře podobné štěkajícím psím tlamám. Pomyslela si, že pokud by někdy měla napsat bestseller o muzeu, mohla by tato scéna představovat jednu kapitolu. Ale co by to bylo za muzeum? Leda tak panoptikum… Ne, představa psaní bestselleru se jí vůbec nezdála a nelákala ji ani tato forma spolupráce s vévodou. A to byl jen začátek, bůhví, co by přišlo později. Chvíli tiše seděla na pelesti postele, potom se pomalu zvedla. Nikdo si jí nevšímal, pár byl příliš zaujatý štěkáním. Využila nepozornosti obou manželů, posbírala kusy svého oblečení a vyklouzla na chodbu. Tam se zhluboka nadechla.