Dárek
Božena Správcová
Nakladatel: Trigon
Ilustrace/foto: Pavel Novotný
Rok vydání: 2018
Inverzní vlkodlak
Týden po úplňku, tedy první čtvrť, Maruška strávila v hrozných
mukách. Slast a libost se vzdalovala – i když na miláčka
se vzpomínalo hezky, to zas jo. Byl krásnej, vtipnej a tajemnej.
Až moc! Maruška si v duchu přehrávala všechny
doteky, ale i věty, které si spolu řekli, a snažila se v nich
najít nějaký klíč. Marně. Zároveň zoufale studovala kalendář
a počítala, kdy vlastně má přijít… ehm… rudá jízda,
a jak je to s těmi plodnými a neplodnými dny, a taky si
růžovou fixkou vyznačila tu táborově-úplňkovou noc a rozhodla
se, že si vyznačí i večer, kdy se s Mauglím u kašny
seznámila.
Když nalistovala patřičnou stránku, polila ji hrůza. Ten
večer u kašny byl totiž… taky úplněk. A to mohl bejt ten klíč,
co dosud marně hledala.
Všechno by do sebe najednou zapadalo: Zbynďu honil pes,
Čoňku, když onehdy šel od ní, kousl pes, na ni samotnou
se taky vyřítil obrovskej pes, a ten bezďák na toho psa volal
Mauglí, a pak na ni oba několikrát z dálky zírali, a Mauglí
sám jí říkal, že teď hraje psa a že pan Varga (sakra, to je
jméno jak stvořený pro bezďáka!) mu prý říká, že je inverzní
vlko…
„Do prdele!“ zavyla Maruška nešťastně.
„Co je?“ zamžourala na ni ze spacáku copatá Sára, které
kdovíproč všichni říkali Kůže, a natáhla se pro brýle a pro
mobil. „Nešil, Marko, dyť eště nestáváme,“ a odložila oba
předměty zase stranou. „Heleď, děje se něco? Připadá mi,
že cos držela tu noční hlídku, chováš se strašně divně. Jako
dybys byla zamilovaná a vyděšená zároveň.“
Kůže studovala psychologii.
„Prosimtě, Kůže, co to je inverzní?“
„No to je něco jako vobrácený, převrácený… Heleď, řekneš
mi konečně, co se děje? Třeba se s tim dá něco dělat,“ loudila
a vábila zvědavá.
„Převrácený? Seš si tim jistá?“
„No jasně. A co má bejt?“ divila se Kůže.
„Co by sis představila pod pojmem inverzní vlkodlak?“
zeptala se Maruška s výrazem krajního zoufalství.
„No, dejme tomu, že vlkodlak je pohádkovej člověk, co se
za úplňku mění ve vlka, takže inverzní vlkodlak by měl bejt
pohádkovej vlk, co se mění v člověka.“
„Za úplňku…“ dodala Maruška.
„Nó, asi za úplňku,“ pravila rozšafně Kůže. „Ale to asi
nebude ten tvůj problém, že ne?“
„Právě že jo,“ na to Maruška. „Nejenom, že sem asi do
inverzního vlkodlaka zamilovaná, ale teďka vo úplňku sem se
s nim i vyspala! Myslela sem, že je to normální kluk!“ A je
to venku, klidně mě třeba poser, Kůže!
„Počkej, úplněk byl v úterý, jak sme tak strašně zakufrovali
při tý etapovce. Chceš říct, že tady, na táboře, ses s někym…
Znám ho?“
Kůže před měsícem získala klasifikovaný zápočet z volitelného
předmětu „Rozhovor s klientem“. Takže moc dobře ví,
že nemůže Marii říct, že jí straší ve věži, právě proto, že jí
evidentně ve věži straší. To je takovej psychiatrickej paradox.
Maruška zavrtěla hlavou, ale nebylo jasné, jestli to mělo
znamenat „neznáš“ nebo „neřeknu“.
Zcela probuzená Kůže se vysoukala ze spacáku a zapálila
vařič. Tohle chtělo kafe.
„Marko, pohlídej to, prosim tě, a udělej si taky, jestli chceš.
Já musim čurat,“ pravila a odkráčela k umývárnám. Taky si
to chtěla v klidu promyslet.
„Tak teď zas jdu já,“ uvítala Maruška Kůži, vrazila jí do
ruky plecháč s hotovým kafem a odběhla.
Tu hlídku měla Marka v úterý dvojnásobně dlouhou, vzpomínala
si Kůže. Čtyry hodiny. A hrozně, ale hrozně podezřele
moc ji chtěla. A ke všemu na ní chtěla bejt úplně sama. Pak
ji střídal… Zbynďa.
Zbynďu jako vlkodlaka si Kůže při troše dobré vůle představit
dokázala, ale že by se do něj Marka zamilovala a vyspala
se s nim a pak se kvůli němu takhle trápila? Nemyslitelné.
V tom bude spíš nějakej externista.
„Fůůůůůj, to mi spad kámen ze srdce,“ přiřítila se Maruška
ke stanu, ale dovnitř nevlezla.
„Kůže, podej mi prosimtě támhletu taštičku, ne, ne, tamtu.
Jo, jak sou tam vložky. Dík!“ a zase odkvapila.
Ty vole! dumala Kůže. Takže štěňátka nebudou, to je jistý…
Snad se teda teď klientka uvolní a snáz mi poví, jak to má
s tim vlkodavem nebo čím, to mě fakt začíná zajímat. Bludy
jsme ještě nebrali, ale tohle je zajímavý i samo o sobě.
„No, a pak sme slyšeli Zbyňďu, jak k nám supí, a von
mi řek, ať mu schovám tričko a kraťasy, že Zbynďu odláká,
68 abych se mohla v klidu vrátit do tábora, a za měsíc vo úplňku
čau. A Zbynďa pak vyprávěl, jak ho honil nějakej obří pes.
To je dost divná náhoda, nezdá se ti?“ ukončila vyprávění
Maruška.
Divná náhoda, ale pořád jenom náhoda. Kdepak, Marka
se nezbláznila, na paranoiu je to málo, uzavřela si pro sebe
vyšetření budoucí lékařka. Jenom je popletená čuměním na
filmy o upírech a vlkodlacích, a taky už jí hormony lezly na
mozek a potřebovala kluka. A do toho se sešlo pár náhod,
teda vlastně synchronicit, a to je celý.
„A jakej vlastně byl, ten tvůj… vlkodlak? Jako… víš co,“
usmála se Kůže a udělala výmluvné gesto.
„To se… neřiká,“ zarděla se Maruška a bylo jasný, že byl
skvělej a že je zamilovaná až po uši. Kůže jí to trochu zazáviděla.
Nejenom tu zamilovanost, i to další, protože – sex s vlkodlakem,
to zní fakt sexy. Vlkodlak je přece jenom zvíře, dravec,
smysly, tesáky, krev, síla, instinkty a tak – určitě pořádnej
samec! Vlkodlak je vlastně archetyp! Skvělá symbolika…
Čekání
Archetyp měl před sebou zase skoro měsíc psího (nebo vlčího)
života. Maruška byla v Bystřici, tak ji nemohl ani vídat
ve městě, a ještě ke všemu nastala pekelná vedra. Slunce pálilo,
žhavilo beton, dráty, kovy, tráva byla sežehnutá, o louži
jsi nezavadil, a když se Mauglí chtěl napít, musel požádat
pana Vargu, aby s ním šel k pumpě a napumpoval mu do kyblíku.
Vlastně jim úplně nejlíp bylo v jejich chladném sklípku.
I ptáci zarytě mlčeli. Mauglí četl, co mu přišlo pod packu,
a byl líný jako vandrák v červenci. Ani pan Varga se teď
nevydával nikam daleko, stačilo mu prošmejdit pár košů kolem
stánku s pizzou a bylo. Mauglí mu to pak pomohl sníst.
Někdy taky prohnal kočky a sežral jim jídlo z plastových
mističek, které za zeď přinášely babky.
Večery byly fajn – často teď chodili s panem Vargou do
letňáku. V letňáku se pouštěly filmy na plátno a někdy taky
jídlo na zem. Mauglí se tam prodral hned, vždy tak, aby si
trhač lístků myslel, že patří k nějakým lidem. Hned se ale
od nich odpojil a vybral nějaké pěkné místo panu Vargovi.
Ten se do kina proplížil až ve chvíli, kdy to trhač vzdal,
a film byl v plném proudu. Pan Varga se mohl spolehnout
na Mauglího, že mu začátek dopoví. Když byli v kině poprvé,
film se jmenoval Mrtvý muž. Málem vypukl skandál, protože
nějaký chlapec, který chtěl zamachrovat před slečnou, začal
křičet, že pan Varga smrdí a ať kouká vypadnout.
Což o to, pan Varga skutečně smrděl. Ale vypadnout se mu
nechtělo, protože pan Nobody právě sebral Williamu Blakeovi
brýle a namaloval mu další čáru na obličej a do toho
zněla hrozně osudová kytara. Nakonec musel hocha zklidnit
Mauglí, tzn. tiše a hnusně na něj zavrčet. Mládenec s brbláním
odtáhl dívku na druhou stranu amfiteátru a naštěstí už
dal pokoj.
Napříště udělali preventivní opatření: Pan Varga si vzal
čisté šaty z charity a ráno, než chlap v montérkách přišel do
práce a otevřel bránu, se umyl u pumpy. Dokonce se i přitom
mydlil – za jedním náhrobkem našel plastovou lahvičku s něčím,
co dělalo bubliny a silně vonělo. Kouzelnou chůvu Nany
McPhee díky tomu viděli už pěkně bez vrčení. Mauglímu se
ten film moc líbil a dlouho si o něm pak s panem Vargou
povídali. Od té doby se pan Varga docela pilně myl – ne
pokaždé, když se chystali do kina, ale aspoň jednou týdně.
Naposledy při tom dost ošklivě nastydl. Kašlal pak mnohem
hůř než kdy předtím a kašlat vlastně už nikdy nepřestal.
V podstatě upjatá a vzorňácká Maruška si na myšlenku,
že Mauglí opravdu je vlkodlak, zvykala velmi těžko. Všechna
ta jeho záhadnost a roztomilost se najednou jevila v trochu
jiném světle. Ale nezmizela docela, to zas ne. Jenže když zase
pomyslela na to, že se vlastně vyspala s psem, zoufala si a bylo
jí z toho ošklivo. Jaképak by s ním, čistě teoreticky, asi měla
děti? Zamilovanost se tím ale nezrušila, jen zkomplikovala.
Musela na něj pořád myslet a pořád ji na celém těle pálily
a hřály jeho polibky. Když tábor skončil a děti si v Praze na
náměstí rozebrali rodiče, rozloučila se Maruška se Zbynďou,
Kůží, zdravotnicí a hlavasem a vydala se kolem kašny domů.
Ze zvyku se podívala do škvíry mezi prkny, jestli tam není
vzkaz, ale najednou za sebou uslyšela cvakání drápů, jako
když se na semaforu rozsvítí zelená, a ve volné ruce ucítila
srst. Obrovský černošedý pes jí vsunul hlavu do dlaně a oddaně
se jí zadíval do očí. Zmateně ucukla, ale pak tu psí
hlavu pohladila. V uších jí začalo šumět, myslela, že sebou
na dláždění sekne. Dostrkala kufr zpátky k lavičce a sedla si.
U podloubí seděl vágus a nespouštěl z ní oči. Asi pan Varga.
„Ach jo, Mauglí,“ řekla Maruška ztrápeně a pes, až dosud
zaujatý lízáním její ruky, promluvil lidským hlasem. Bylo
úplně jedno, co řekl, ale tímhle si to u Marušky definitivně
posral. Maruška byla ochotna skousnout dvě identity svého
miláčka, které by byly jednoznačně oddělené. Opravdu si ale
nechtěla nic začínat se zoofilií, ta ji děsila. Rozbrečela se.
„Tohle nepude, Mauglí,“ řekla pak. „Já sem jenom vobyčejná
holka. Prostě nemam na to, abych spala s vlkodlakem.
A ještě ke všemu inverznim, co se zjevuje jednou za měsíc.“
„Už se mnou nechceš… mrdat?“ podivil se Mauglí. „Já
myslel, že se ti to líbilo.“
„Moc,“ odpověděla Maruška. „A vo to je to komplikovanější.“
„No, ale povídat si se mnou můžeš, ne? Já tě mam tak
rád, Maruško!“ dodal bezelstně. „A jsem pořád tady někde
poblíž. A vo úplňku můžeme jít někdy na čaj a na pivo,“ říkal
Mauglí a nadšeně při tom mával ocasem. „Nebo… anebo…
my teď s panem Vargou chodíme do letňáku, nechceš jít
někdy s náma? Hrajou tam filmy!“
„Tak jo,“ usmála se skrze slzy Maruška. Ulevilo se jí, jak
samozřejmě a mile vlkodlak přijal její kopačky.
„Mauglí,“ vzpomněla si najednou. „Já mám pořád ty tvoje
věci. A v kraťasech bylo i dost peněz v padesátkách. Já jdu
teď domů a všechno musím vyprat. Až to uschne, donesu ti
to, jo?“
„Jo, to budu rád. Ale nevim, jak to vodnesu,“ zrozpačitělo
zvíře.
„Heleď, Mauglí,“ napadlo Marušku. „Támhleten je pan
Varga?“ a ukázala k podloubí.
„No jasně, to je pan Varga! Mohla bys to dát jemu!“
Maruška na pana Vargu zamávala a on se v odpověď rozkašlal.
Jak řekla, tak udělala. Na druhý den přinesla v igelitce
Kenvelo pečlivě vypraný a vyžehlený textil, vydrbané sandály
a vlastnoručně ušitý kožený váček s padesátikorunami. A dva
řízky, jeden pro pana Vargu, jeden pro Mauglího.
„To ste hodná, slečno,“ řekl pan Varga, ona se smutně
usmála a odkráčela. Mauglí chvíli běžel s ní a pak se vrátil.
Bylo na čase vyrazit domů.