Guláš z modrý krávy

Sad

Vyschlej Zlej kraj.

Kde na keřích vysívají punčochy.

Obchází mrtvej kůň.

V tomto bubákůplném kraji je třešňový sad.

Hnusné řídké dřevo hemžící se brouky.

Se vypíná do nebes.

Šedá kůra se odloupává v cárech.

Občas spadne větev. Občas spadne celej strom.

 Z kmenů vyrážejí houby pekelné.

 Zdivočelé stromy. Sprostá otrhaná sebranka.

 Mívají i plody.

 Avšak na větvích Kam ještě lidská bytost nedosáhla.

 Ti Kteří se pokusili Zaslechli při pádu do hlubin

 řehot Krákoráků.

Na jejichž pokyn padají větve silné jako stehno.

Když přijde čas Přistávají hnědé plody na zem.

Já chodím v tu hodinu na ta místa

a sbírám je do rukou.

Lačně je hryzám Zalykám se jejich špinavou krví.

JSOU SLADKÉ K ZBLÁZNĚNÍ

Za zády cítím jemný stín

    Je mi v patách Sírný a ostřížný

    Kouří podivný tabák.

    Je zde králem.

    Je králem třešňového sadu.

    Chci si s ním něco začít.

Blue

    A copak ty,

       tady,

         v zahradě jínu

    počasí vrší se Den za den

    za hlubokej Pařez

    Zlej

    Král

       K nasrání sám

    vínu díváš se do očí

       A pak putuješ tramwají Lehoučký jak smítko

       A pak putuješ pasážží krokem dinosaura

    Jsi luční kobylkou

    Jsi princeznou Pampeliškou

    No jenom mi velmi připadáš smutný.

          Takový nějak…smutný.

          Smutný, nebo tak.

    Ráda bych ti uvařila guláš.

    Takovej modrej guláš

    z nějaký hodný krávy.

Strašnice

 

    Potřetí probouzím své přimrzlé šero, marně, ALE UŽ

        do něj KOPÁM, už mi to.

    Sousední zahrádka jest hřbitovem

    Letmo kouknu do naší

    A taky.

    A bubák.

    Zahvízdám na prsty Kyselá Odcházím

       kolem se brouzdají

                dmou další náhrobky

                se natřásají pičaté jehličnany

    zrychluji V zobáku cigaretu

    U krematoria ji Házím do kanálu

    Roztahuji křídla

            a jsem havran a vlétám do tramvaje Ozářené

            mrchutým světlem

    a opravdovské náhrobky vystrkují své lysé kebule

    A já se usazuji pánovi na rameni Čistím si pařáty

            o jeho šálu

    A přistupuje sprayer

    A jedeme kolem márnice:

    Zde trénuji skoky do rakve

    Zde žije skřítek brzoň Velký prdoň

    Zde se nikdo ničemu nediví Neboť

    všichni jsme ze Strašnic.

Úplněk

 

   Kdo jsi?

  Jsem velký Šorč za devěcet

        a listopad je právě v úplňku,

        ó panno.

  Nejsem panna a nikdy jsem nebyla, Šorči za devěcet,

        seš drahý, ale nejsi hebký

        nechápu, co tady chceš.

Vzpomínka mě sem zavála, ó panno (lžeš, pamatuju se na to)

        Chtěl jsem se tě dotknout, ale bál jsem se, držela ses

        rukama závěsu a uličkou mezi prsy ti stékaly slzy na břicho

a mezi nohy a paks ten závěs na sebe strhla.

    Já vím, Šorči za devěcet. Nevíš, co je žal a bezmocnost a

strach o bříško a vlasy, když se vylévají z břehů.

Jsi celá v peří, ó panno. Úplněk je dobrý – chci ti drásat

        kůži z těla.

        Stromy rostou někdy tak zběsile, musej se rvát s větrem

        o svoje vlastní listí, panno,

        tvůj orgasmus je zralý pomeranč, chci drásat tvoji kůži

        na cáry.

 Tak dobře, pojď, dotkni se, máš prsty jako dřív,

        jako rozžhavené železo…

  Já věděl, že mě znáš, děvče.

     Jsem šedivej zmrzlinář

     A ty jsi můj stín

Je 26 hodin

    Je 26 hodin a někdo mi chodí za plotem.

    Jako by sekal trávu.

    Jako by jedl trávu.

    Kousal.

    Pes je na rozpacích.

    Štěkat?

    Nebo ne? Vysílá stanice Hvězda, je 26 hodin.

    Sedim na schodě a někdo mi chodí za plotem.

    Čekám, až mi uschne plátno.

    Pálím cigarety, abych to nemusela čuchat.

    Pálím cigarety. Plátno hrozně smrdí.

    Hoří taky svíčka přilepená na smetáku, vysílá stanice Hvězda.

    Je 26 hodin a pomalu přicházím na kloub kdo to:

    To je Dáša.

    Za plotem chodí kůň. Starej, nemocnej, ošklivej jak noc

    a jí trávu.

    Je to kůň Dáša.

    Plátno schne a smrdí.

    Svíčka zalepuje chlupy od smetáku – zapaluju další cigaretu.

    Bude 27 hodin.

 Kdes bloudila

    Kdes bloudila, Havraníško

    Vstoupilas a stál tu sám

          Když vítr odnesl dveře

    Šedivíš už jen trošku, Filipáku

    jsme si jasní

    Jasní a neotravujou nás slova

    Však koště povyroste A pstruzi sami polezou z vody

                         jako tenkrát Na stříbrný Měsíc

                         Na stříbrný Plác

    Smějeme se litinovejma zubama

    dospělí jak plíseň

    Jako píseň Když růže opadává

    tiší a ožralí tmou Když moře uhasíná

           VŠAK MEZCI SE POTKALI V POUŠTI

    Jsme už dozajista braši.

V zahrádce

    Nemáš rád moje básně.

    Když začneš mluvit jako když já píšu básně – trnu.

    Co bys dělala

    kdybys mě tady našla

    viset na šňůře?

    Pověsila bych se na ten druhej konec, odpovídám podle pravdy

    To je blbý, říkáš pomalu

    to bysme tam zase byli spolu

    Tvůj hlas je smutný Pokládám nůžky

    Přináším ti láhev rumu a

    nechávám tě s ní potřebnou chvíli o samotě

    A pak se vracím a ty mi říkáš Já ten rum

    stejně radši čuchám než piju

    A tak si loknu rumu já A dál Utahaná jak zvíře

    Stříhám ty tvoje krásný vlasy

    A oni se hrnou a podkluzují pod nůžkama

    A nikde, nikde to nekončí

Ená

    Lakomě zahřívám dva zlaťáky v měšci

    Hrabu se v krajkách

    Probírám v aksamitu

    Lovím v teplém hedvábí

    V chladivém saténu

    Plátky růžové

    Kůže zlacená

    Kožišina

      Když o sebe třísknou naše kyčle –

      zažehrám Agarát. Rájá ená.

    A pasta.

    Pasta vidli.

 Ráno

    Můj malinkej i velikej

    spinká

    Pračka cumlá pleny a šplouchá

    Já taky ještě spinkám a věšim ty pleny

    A najednou

    jako nebeské volání

           slyším shůry

     KRKNUTÍ JAKO  DŮM

    A koukám Že můj krásný blbý švagr v pantoflích

                           stříhá strom

    a vyděšené štafle cupitají v ranním oparu

    Ferda, co je kocourem Se usadil na tom ostříhaném

    stromě

    Je ráno Ke slunci se loudá mrak

    a on kriticky pozoruje moje skromné tiché

    věšení.

Úplněk II – Vodník v lese

 

    Kdo jsi?

    Jsem vodník v lese a sleduji západ slunce.

           Ostatně ty také, tak proč se ptáš?

    Jak to víš tak přesně?

           Tvé srdce mi šeptá, že držíš v ruce nůž

           Ležet na zemi umyté a uschlé lijákem a vědět

           (Poblouzněn jasanem).

    K smrti rád mám hladkou kovovou čepel

           Ostatně můj zrak mě naklame a ty máš v hlavě sekeru.

    Zalom stéblo, příteli a sedni si. Máš hlad, vlas i vous.

           Provázíš své ryby sám, buď na pochybách.

    Bratře. Přece každý vodník je tak trochu odborník.

           V lese je síla větví a síla hnízd, to víš?

           Svítáním do klece leze, západ utíká.

           A můj hlad je rozvaha.

    Je dobré být vodníkem v lese a pozorovat západ slunce.

           Není lepší být vodníky v lese a pozorovat západy

           slunce. Útěky, příteli, hodně útěků.

    Bratře. Mé slunce opatřilo si přívětivou barvu.

           Jsem vodníkem bez hranic My dva jsme tentýž vodník

           Jsem tvůj vlastní rarach, přece, vodníku.

Těžký blues

    Mám těžkej kabát a nohy z olova

    a těžkej žalář

    a těžkou svobodu

    a těžkej meruňkovej kompot mě tlačí v břiše

    je to těžkej život

    Ploužím se a všecko to táhnu za sebou

    Na zdi je starej shnilej plakát

    Nahatá ženská jak zkáza Titaniku

    Co je to svoboda

    To je žít a nechat žít

    A dejte mi pokoj, mam vás už po krk

    A vubec Kolik je hodin?

    Špinavá louže

    A já do ní spadnu

    Budu tam ležet mrtvá

    A budou tři a pak čtyři

    A čas ztratí cenu

    A pak si mě můžete třeba

    namazat na chleba

    Tak mi vlezte na záda

    já jdu zpívat pod most

    Kupuju si cigára

    a pani v automatu chce někoho udat

    a je hrozně blbá

    ale jinak docela sympatická

    sednu si na koš

    čágoš Majku

    Řikám Čágoš Majku

    Já tu sedím v mokru

    A lidi když mě viděj

    Tak přidávaj do kroku

    A fouká těžkej vítr

    Je to asi těžký bejt člověk

    A nebejt přitom zrůda.

 

    Vyschlá tůň

    Zavoněl pořezaným dřevem

    pila jsem jako laň.

  Ta ženská

    Hnala jsem ovečky

    nazdařbůh

      A lítost v prstech Ve dlaních

      v kožiše

    ulepená láskou

    Na mně vyvstávala láska

    v podobě olejových kapek

    Když tu se země otevřela

    A vyřítila se na mne

    špekatá ženská Houpavá

    hnusná jako znamení.

    A tos byl ty.

 

    Špinavý boty

    Dup dup

    Moje špatný svědomí

    se dalo NA POCHOD

    Má špinavý boty

    Dup dup

    Nechává ťápoty po celým domě

    Chytlo se za ruce

             se zlomocným deštěm Marhulínem

    Zimaví Vlezlí

             prohrabujou teď spolu moje obálky

    Chytlo se za ruce s mým synem S mou matkou

             S mým mužem S MÝM ŽIVOTEM

    a pochodujou Pochodujou

    schválně mně na očích

    Já fakt nevím Když se takhle spikli Říkám si

       Svědomí,

    Zdali mám tobě

    rozflákat držku o topení

    Nebo tě ulíbat k smrti

    v zamčené komoře?

 Ten, který přichází, když usínám

    Měsíc už rozkvétá, kde zaleskly se tvé stopy

    a já se rozesazuji v korunách stromů

    neboť přišel čas, abych ti vymyslela jméno.

    Ten, který přichází, když usínám.

    Lesní požár, jehož tělo je hebké a krásné

    a proto odejde

       Jako zlí odcházejí

    Ten, který přichází, když usínám

    Když z chýší unaveně stoupá kouř a rozlévá se po údolí

    Trávou se plazí vzácní hadi a oči jim září

    zatímco ten, který přichází, když usínám

       se pomalu obléká do těla

       Kterým jsem již od setmění přikryta

       Které je mým lůžkem, mou přikrývkou i polštářem

    Zvyk a nezvyk spolu zápasí

    Jsem velký harém Mnoha žen

    On je tisíc bratří zvláštního řádu

    A velký chrám, Kde já, harém, ten řád potkávám

    Na každém oltáři se pomiluji oblečena v smaragdy s tebou,

    který přicházíš, když usínám

    A vůbec nežárlím na ten dav černých cour Na plavé krásky

    na bohyně pravdy To všecko jsem já

    A i v předsíni na tebe čekám, šedá polární liška, velice

    hebká na tebe, který přicházíš, když usínám

       Beru tě za ruce

       Je noc

       Přinášíš mi olověný šperk.

Na dně parníku

    Na dně parníku Hrála

    veselá hudba Opřena o pytel koksu

    Tě vítám

    Hledáš stříbrný příbor Prostíráš

    Dělám že nevidím

    Hledám

    své dobré vychování Hledám

    A pak jako tisíckrát

    ŽERU jak kormorán

    Záda mám od koksu dřevěná

    Z moře na nás vítr volá tu secsakra hudbu

    A já

    přemořena bluesem

              Bluesem Zametákem

    Tajně doufám

    ještě v šálek kávy.

Kocovina

    Když se převrhne Rozleje

       Ryzí zpovědný přívečer

       A já si vyrvu krev, srdce a mozek

       A vyskládám je před tebe na stůl

    Ráno je mi špatně a na stole je bordel.

 Mejdáč

    Oheň rozdělávám

    Budu teď

    Na harfu hrát

    Tiše si tancovat.

    Můj bratr havran Intrik a krásy král

       sladko na něj pomyslet Pokojně si obírá

       pařáty Slov mu netřeba

       Jsem vodou průzračnou Jednou

       z tisíce řek Z tisíce písní

       můj bratr havran – učitel tance

    Můj bratr člověk Učitel tolerance Učitel touhy

       bolestivo na něj pomyslet Potřebuje slova

       proto rozumí jen ztěžka Zvolna

       Jsem černou kávou Střelou zakalenou

    Můj muž Skřivan statečný

       chvěje se mi v rukou

       Jsem jeho ženou, Boženou, Správcovou

    Nalévám víno ze stříbrné konvice

    a černý rybíz mi

    stéká

    po tvářích.

Uprostřed

    Uprostřed fialek

    uprostřed kapradin

    uprostřed pastoušky z kosatců a drápů

    uprostřed zaštrachaných mydlin

                a zářných leknínů

    Vežvanila jsem se v zoufalství.

Jezdci

    Malého chlapečka

    posadili tě na bílé hříbátko

    Mělo pomalý krok a malá kopýtka

    Šli jste

    Vesele nespěchali

    A z hříbátka vyrostla kobylka

    Zalíbilo se ti prohánět se po rovinách Po stráních

    Tryskem rozkopávat skleněné hladiny jezírek

    Dusat v oblacích listí

      A najednou to máš.

         Zatočí se ti hlava

         V krku hořké leptání

         koníček se na tebe Ohlédne Usměje se a hle, najednou –

      smrdí sírou A podkovama vzpurně tříská o kameny

    Dál letíte spíš jako na koštěti

    Pod tebou

    Za tebou

       Rozšlapané ryby Syrové dřevo raněných stromů

       Žena s krásnýma pomatenýma očima Tvé divoké osamělé děti

       Se prodírají rákosím Do šedokruhého jezera

       Pasti, co sis sám nastražil náhle ZASVÍTÍ JAKO MAJÁKY

       A je to čitelné Jako slimáčí stopa

          kam všudytam tě zahnalo Uhnulo Obrátilo

                    JEDINÉ SLOVO, jedinej pohyb.

       U jasanu na rozcestí tě stopují tví nejhorší bubáci

       stíny, kterým jsi ublížil Aniž sis toho blíže všiml

          Lezou ti do cesty s rozpřaženými hnáty

          A ty Nemaje jiné volby Je teď znovu skopáváš do bláta

          Brečíš přitom pláčem ukrutníků

    A potměšilý vítr zvedá tvé slzy ze země

    A v podobě slizkých studených žab ti je metá do obličeje

    A dohánějí tě další jezdci Vřískají

    rozkoší z té jízdy

    a všichni krásní koníci Mají citlivé řízení

    Stačí i třeba z nezbednosti pohnout rukou

    A řítíš se velice Velice jinam

    No tak se seber A koukej se

          přece dopředu

             na blankytné slunce Na duhové ptáky

             A veselá rozjívená zvířátka z povětří

             nasbírej si do vlasů

    No tak se seber

          koukej přece dopředu

             Chyť si noc Hebkou Se džbánkem vína

             rozdělej oheň Zahřeje tvé vystrašené tělo

    No tak se seber

          koukej přece dopředu

             jak tvá něžná čilá kobylka…

    …šlape už potřetí do bahna jménem Sentiment

    protože ONA UŽ CHODÍ JENOM DOKOLEČKA!

                Už ani nežere Jen běží Čím dál rychleji

    No jen se drž a leť a USMÍVEJ SE!

    Až spadneš

       Tvůj divný kůň tě roztrhá na kusy

    A ostatní, s omámenými zahleděnými jezdci na hřbetech

    Se servou o tvé vnitřnosti.

 

Vařím oběd

    Odcházím do polí

    utopit své perly veškeré

    Odcházím mezi polní zvířata.

    Ať sežerou mé skvostné tělo

    můj ksicht

    Ať sežerou mé krásné chlapské nohy

    mou touhu prolhanou Prohádanou

    mé bílé břicho přeškrtnuté gumou

       od spoďárů

    Můj vztek Jenž jest krystalem

          morovou ranou

          jenž Shnívá úrody a rozčesává stromy

          Krucinál.

    Po obědě prasat Odtančím

    v podobě víly

    Aniž stéblo se pode mnou zachvěje.

    Odtančím skanout

    do vyhřáté náruče

    stříbrovlasé

    somračky Polednice.