Povyk

ZASE MOTÝL

A není mrtvý, spíš semišový, krotký.
Dá se jím listovat.
Prohlížíme kresbu na křídlech, není symetrická.

Odcházíš k moštárně.
Přes trosky města,
zpřelámaný beton, rozcapený asfalt a zrádné trhliny,
odcházíš přes hluboké tůně, přes kypící blitky, přes zbytky jídel,
organický odpad.
Kvasí to a valí se z děr jako magma.

Vylézají špindírové,
pozorují,
jak našlapuješ, jak se snažíš neuklouznout.

Za chvíli doběhneš a budeš v bezpečí.
Stojí tam hlupáček v hráškovém tričku,
znavený, šťastný,
zachránil svět a právě odmítá pocty.
Ale kdybyste mi chtěli udělat radost, říká,
přineste mi loďku. Já je sbírám, hele.

Hned je všem ukáže, tři čtyři krabičky z bledého plastu.
Škoda, že žádnou u sebe nemám.

Začíná hostina ve sklepě, skví se tu pohoří barevných jídel.
A když je snědeno, objeví se mísa – promítací plátno,
zíráme do jahod velikosti jablek.

Každý, ač přežraný, znovu se roztouží.
Možná jsem to zařídila já.
Tázavě se po mně ohlédneš, a opravdu –
skromně se usmívá