Strašnice

Záhon růží a slova se do něj pletou.
Kolik let už žiji pod kobercem?
Pod šedým, co neexistuje. Co býval tzv. doma.
Plížím se pod ním, růžovým přítmím, naředěnou krví.
Plížím se šikmo zprava a narazím na něj. Přilézá šikmo zleva,
miláček.
Potkávám jeho hlavu,
mladou a růžovou hlavu.
Pohladím ta ramena a polibky sladké mne neminou.
V radosti tonu. Ani nezpozoruji,
jak se mi pod rukama mění v chlápka,
v protáhlého mizeru:

Vidiš jaká seš! To byla jen zkouška!
Test!

Meče, meče a nože. Vyndavák, vysouvák a vyskakovák.
V lukách, na mezi to potkat:
Ozbrojenej rozum na koni.
Ostří. Rytíře v dávném kroji, přelud,
ač ústy mlčí,
celá jeho postava řve tu zprávu, hned několika dávnými jazyky najednou,
nerozpleteš.
Nerozumím zcela. Rozumím pouze toto:
Rozřízneš koberec a on splaskne
a ty
budeš volná,
tak jako motýl, když vyleze z kukly,
tak jako pták z vejce,
tak jako člověk z matky, která ho nechtěla pustit,
proseká se ven bez ohledu na něčí strach a řev. I na svůj strach a řev.
Miláček má nůž. Půjčil by mi ho?

Jen v případě, že bych si o něj řekla.

Žena jde na vycházku
malou ulicí,
staré vily malebné, zahrady překrásné.
Na levé vile cuká, škvíří se psí víno.
„Psí víno je výborný, objednal jsem si ho
dva nebo tři metráky,“ říká poradce.
„Možná bych také měla,“ přemýšlí ona,
„když je tak výborný.“
Jmenuje se slečna nebo paní

Berešitová.
 
Jsem jezdec.
Pohyby vlákének, doteky chloupků.
Kvalita potu a tepot a tlukot a
plochy třou o plochy: To jáááááááááááááá-
to já
udávám podtón i tón.
Sílu on,
on je tou přesilou,
Střídáme: Teď je zas jezdec, já kůň:
ó jak jsem citlivý,
jak jen jsem věrný jak vytrvalý!
Líbí se mi všecko,
všecko co horní ví
a taky co neví.
Chtěl bych ho polechtat větví, rozmazat o zeď,
rozbít mu kopytem hlavu jak vořech.
Ale to jsou spíš záblesky…
Popravdě
nestřídáme se spravedlivě,
popravdě častějc jsem tím koněm já.
Popravdě
mně se to tak líbí víc:

Jako jezdec bývám panovačný, svéhlavý.

Vychází Luna.
Ano vychází Luna
a já jsem toho svědkem,
nemohu spat: Miláček
hladil jinou, viděla jsem,
a i hýbnutí v jeho trenýrkách jsem viděla.

Vycházím před chatu Spících cyklistů,
uvíznu v lese: Lesklé harampádí-listí zvoní, jektá.
Luna vyje, sýček též.
Luno, ach Luno. Pomoz. Pomůžeš?
Uvidíme, myslí si Luna a já prochládám
a začínám se bát.
Raději zacházím a snažím se to zabít.

Ráno ne hezké.
Oplzlý pes brousí kolem stolu
v  stále menších kruzích.
Jídlo ho přibrzdí, nezastaví.
Vybírá nejslabší z dětí a…
Miláček-oštěp tou vteřinou proletí
zahnat zlé zvíře.
Věci jsou v pohybu přespříliš,
miláček škrtí –
zabít však nechce. Nemrtvý tlustý pes mu za to prokousne ruku.
Ano tu, co…
se spoustou neředěné krve.
Po nějakých peripetiích se vzteklinou
zas my dva spolu, v návalu něhy se zahryznu.

Déjà vu, zas do té ruky, co
prokousnul jsem prve.

Ženy:
Vyprávím to jedné ženě, říkáme
„no ale to je úplně jasný,“ a
přikládáme do ohně v promáčeném lese,
pára se prodírá jehličím, v kruzích se rozplývá
a slábne a řídne a umírá, kšááááááááááááááá-
rtuť v dálce – jak kocour zavřeští,
chce oheň obklíčit,
hemžit se dokola ve smyčkách stále těsnějších.
Jídlo zblajzne,
však není to hlavní plán:
Ošuká hadr!
Oslintá naše hřiby!
Držet to v šachu pod proudem světla:
„Muský, holka, to ti ani snad nejsou lidi,“ myslíme si.
Bojíme se vztekliny.

Do chaty U Spících dětí, tam se opevníme.
Hodiny se šiškou ukazují půlnoc.
Pára se probíjí, rozplývá v stále širších kruzích,
říkáme „tohle teda ale už moc jasný nejni“ a smažíme syrovinku.
Když je snědená, čteme si v atlase její popis.

Skoro všechny znaky sedí.

Vychází Luna.
Žena stojí na zastávce ve tři hodiny v noci.
Po pravici pahorek se svatební síní, kde i ona…
Po levici město v ohradě.
O jízdu tramvají nejde,
to není hlavní plán.

Žena se přiblíží k jízdnímu řádu.
Tam přízrak v kápi a v krysařím plášti.
Žena moc neví, jak s přezíravým.
Roky už s ním potřebuje něco…
Nic.

Vymyslí žena, že vyloudí cigaretu.
Tak tedy oba teď kouří.
Přízrak se nemíní vybavovat.
Žena mu bez ptaní sebere ještě jednu.
Je to přeci její přízrak.

Cigareta napůl vysypaná, odráží se jako kost od černého.
On: dívá se pryč.
Ve výši očí obří Luna plave,
tepaný matný kov, modré a růžové žilky prokvétají.
Mladá Luna, teprve časem se rozsvítí.
Ještě zranitelná, monstrum nevídané krásy
a hrůzy – přibližně řečeno.
Žena zapomíná, co je přízrak zač,
nadšena ukáže na těleso.
„No a?“ na to on.
Žena ho ale v ten ráz tak nějak vytrousí z mysli,
hajzla posraného, a fandí,
hledí na Lunu: dobře si stojí na obloze!

Tak tam možná všichni tři stojíme dodnes.

Vychází Luna,
má neslýchanou jistotu v nohách.
Luno, ach Luno, děkuji,
žes mi tak pomohla.
Když se na tebe dívám, mám i já jistotu v nohách.
To nic, není zač.

Rádo se stalo.

Vychází Luna.
Žena stojí na zastávce, jsou tři hodiny v noci.
Po pravici pahorek se svatební síní.
Po levici město, domy – spící krávy natěsno v ohradě.
O tramvaj nejde.

Žena se přiblíží k  přídi zastávky – přízrak v  plášti.
Žena jde blíž, jde to začít.
Už roky předstírá loudění cigaret,
dostane neplatnou.
A tak mu sebere ještě jednu! Je to koneckonců její přízrak.
Bílá se odráží od černého, kost.
Ve výši očí se oboří Luna,
monstrum převeliké hrůzy a krásy,
žena zapomíná na opatrnost a ukáže: hele.
„No a co?“ vyštěkne černý pán.

Na ta slova se žena prudce otočí,
vytrhne klacek z tlamy psa, co jde kolem,
a udeří s ním do Luny jak do gongu:
Bink!
Popadne Lunu a narazí ji krysárovi na hlavu jako klobouk,
vypadá teď jako Saturn.
Prohrábne přízraku zatuchlé hadry,
vytřepe úzký psí pyj
mstivě ho kouří.
A zatímco toto provádí, vysune dole strašlivý rozeklaný jazyk a švih:
Jediným švihnutím namaluje šarlatové klikyháky po obloze,
ještě ráno se jim lidi budou divit.
Z jazyka odkapává bledý jed.
Přízrak nesouhlasně kviká.
Žena strhne kostlivce k zemi a teď už jaksi laskavě
pojme ho za muže zcela.
Přízrakovy protesty, to polekané brblání, vyslábne do ticha,
celý se teď nacpe do veliké, uvolněné ženy,
občas žebro lupne, lamela zapruží.
Lunu pak použije namísto poklopu, pro jistotu,
cvak!
Žena si ladnými pohyby upraví šaty.
Prázdný krysooděv vznese se z tramvájky,
zakrouží nad svatebně-hodovní síní a jako děsný čáp odlétá.
Žena si přetře rty a zaklapne zrcátko: to bychom měli.

Klap.

Transformátor.
Kdo je muž a kdo je žena?
To je jedno. Umíme oba už oboje.
I v obnažených zbraních, v ostří.
Je to hra a je to smích.
Blond trpaslice chvěje se štěstím v mé náruči.
Do zad se zakousl veliký tlustý básník.
Zuby má dlouhé jak meče.
Jsem jezdec.
Jezdec metrem. Obzvláště tam,
kolem hřbitovů –
kde jsou slyšet tisícihlavé pěvecké sbory,
kde strašlivá hudební tělesa,
kde sbory umrlých –
jen málo jezdců slyší totéž,

což nechápu.

Dvojí život jezdce:
Dvojí život jezdce černého
a dvojí život jezdce bílého.