Uctívači kruhů

Kdysi dávno, snad ještě v roce Srny, se Marie jednoho kalného
předjarního dopoledne vydala s kočárkem do městečka
pro zásoby. Jela po silnici a Holčičce do kočárku neustále
hlásila, co se kolem děje, a tak jim cesta ubíhala. Pak ale
Holčička usnula a před Marií se otevřel dlouhý a rovný úsek,
zastřešený loubím obřích jasanů. V dáli silnici křižoval potok,
či spíš byl pod ní protažen tlustou rourou. To místo bylo na
dálku rozeznatelné podle bílého zábradlí na obou krajnicích.
Najednou všechny zvuky utichly, jako když zalehnou uši,
ale nic takového se Marii nestalo. Na okamžik zaváhala, ale
pak odhodlaně jela dál. Blížila se. Překročila rozpatlaného
plže. Spadlou větev. Uhnula před divoce rozjetým autem.
U zábradlí po pravé straně se něco chrulo. Bílý sloupec mlhy.
A právě se zformoval do tvaru ženské postavy. Marie polkla.
Mlžná žena nehybně stála a zírala na ni. V jednu chvíli
dokonce jakoby zvedla ruku a ukázala prstem na Marii.
Fujtajbl! Když se Marie přiblížila tak na padesát metrů,
přízračná osoba se rozplynula.
Nějakou dobu si Marie myslela, že potkala strašidlo. Pak
to pustila z hlavy.
Rok na to, v roce Povodně, se Marii udělala ohyzdná vyrážka
na rukou. Tehdy pochopila o svědění všechno. Celé dny
se držela a hlídala, ale v jednu chvíli se to už nedalo odvrátit
a musela se trochu podrbat. Pak se musela podrbat ještě
jednou, o trochu víc, a pak už se jen svíjela v slastné křeči,
za nehtama jí zůstávaly cáry kůže, drbala se a vyla rozkoší
a bolestí, až do úplného vysílení. Za trest pak několik dní nemohla
pohnout prstem, aniž by jí suchá a zároveň oteklá kůže
nepopraskala do krve, ruce měla nestvůrně hnusné, drsné
a bolavé. A sahejte pak takovou prackou na malou hebkou
Holčičku, berte do takových pracek v obchodě chleba nebo
mince od prodavačky, utírejte prach! Škrábejte brambory,
krájejte rajčata, porcujte pomeranč! Solte polívku, hrabte se
v mase! K tomu jako bonus vagóny výčitek a nadávek na svou
vlastní adresu – že to nevydržela a zase podlehla nutkání. Že
nemá žádnou vůli, žádnou sebekontrolu! Snažila se ty ruce
každé ráno rozhýbat v teplé vodě, ale i tak ji bolely, praskaly
a krvácely. Několik dní se to hojilo, až do dalšího výbuchu
svědivé extáze.
Masti od Pána a jiných ranhojičů nepomáhaly, a tak Marie
jednoho dne požádala o pomoc svého kolegu Kormidelníka.
Kormidelník byl starý, zkušený, a leccos už v životě viděl.
Vyptal se na to a ono a nakreslil nějakou muří nohu na
okraj novin. Pár týdnů pak Marie byla plačtivá, ale přestalo
to. I když – přestalo… Spíš se to přestěhovalo, změnilo to
skupenství. Z rukou se to přemístilo do hlavy a tam to pak
zůstalo vězet spoustu let. S tím Kormidelník buď nepočítal,
anebo jí to zapomněl říct: Marie se zamilovala. Do Máchala.
Nebo to tak aspoň vypadalo, protože Máchal se jí začal zjevovat
ve snech. Byl to celník, co jim čas od času přišel na loď
zkontrolovat papíry.
Byl z těch, kteří svoje chování dokážou vytvarovat přesně
podle toho, co vám vidí na nose. Dokážou vás svou existencí
nezbadatelně vábit i odpuzovat zároveň, tak, abyste
se nikdy nemohli přestat mentálně škrábat. Následují vás,
když se vzdalujete, ale ustoupí a uhnou, když se přiblížíte.
Rozplácnete se o zeď, v lepším případě hrábnete do prázdna.
(V Umění Č. se prý podobná věc léta marně cvičí pod indiánským
názvem „Lepivá ruka“.) Nikdy, nikdy se nedozvíte,
jestli se tím tito celníci baví, či zda to dělají mimovolně jen
na základě svých reflexů – a v tom je právě ten vtip: Kdybyste
to věděli, dávno jste se na to už vykašlali…
Jednou za rok ho Marie zvala spolu s Herbertem a mnoha
dalšími návštěvníky-muzikanty k rybníku. Máchal byl samozřejmě
tím nejváženějším hostem, ale to nikdo kromě Marie
netušil, možná ani on. Přijížděl vlakem do městečka pozdě
večer a hned ráno před východem slunce zase mizel, zatímco
ostatní návštěvníci ještě vyspávali. Když se blížila hodina Máchalova
příjezdu, Marie se pod nějakou záminkou vytratila
a šla ho vyhlížet. Pokaždé došla až k bílému zábradlí, kde
silnice křižuje potok, tam se usadila a nyla. Když se objevil,
slezla, řekla ‚Ahoj‘ a přidala se k němu. Za pochodu trochu
klábosili, ostrou chůzí za dvacet minut došli k chatě a vmísili
se mezi ostatní. Pokaždé to bylo takhle, a Marie se na to celý
rok těšila.
Zpočátku ji tahle tajnost povznášela, postupem času si ale
čím dál víc připadala jako ten největší chudáček. Jako by
žila a myslela jenom napůl, druhou polovinu Marie a jejího
času totiž okupovalo sladkobolné vzpomínání na cosi minulé,
co se nikdy nestalo, a snění o čemsi budoucím, co se nikdy
nestane – přítomnost se z toho jaksi vypařila.
Byl to dost rozeklaný způsob existence. Marie nejprve jen
čekala a doufala, že to samo přejde. Aby si trochu ulevila,
napsala o tom do šuplíku umění plné vzdechů, které ji pak
trápilo skoro ještě víc než Máchal: bála se, že ho někdo najde,
ale bála se taky, že ho nikdo nenajde.
Po několika letech slastného zoufalství, které mělo s předchozí
vyrážkou podobnější průběh, než by se na první pohled
zdálo, Marie konečně pochopila, že pasivní vyčkávání tady
nepomůže: Čas na její trápení neměl vliv, nezmenšilo se
ani o milimetr! Už dál nemeškala a vydala se s tím opět za
Kormidelníkem.
„Ale fuj, to se nemělo stát,“ prskal chvíli mudřec. „Mělas
mi to říct hned, teď už to bude pěkně zažraný.“
Marie se pak na Kormidelníkovo vyzvání snažila co nejlépe
popsat průběh a okolnosti své „choroby“, lodivod pozorně
míchal grog a přikyvoval. Když se však do Mariina vyprávění
připletlo Máchalovo jméno, atmosféra v místnosti se rázem
změnila. Jako kdyby někdo zatáhl roletu.
„Jo tak Máchal řikáš? Ten celnik jako, ta pijavice vycmrdlá?“
ujistil se Kormidelník, že dobře slyšel. Jeho hlas
najednou zněl tak vážně, jako kdyby se mluvilo o nádoru
nebo leukémii. „No tak se do toho dáme. Ale Máchal, milé
děvče, to je něco jako zkoušet prohodit barák voknem,“ prohlásil
a vyhrnul si rukávy. Pak sebou bez varování plácl na
kavalec a ztuhl!
Marie zatím čekala v křesle s očima navrch hlavy a neklid
v ní rostl stejnou měrou jako nuda. Věděla, že Kormidelník
občas takovéhle věci provádí. Naučil ho to jeden bezďák, co
ho před lety vytáhli z jezu a on jim pak ještě místo vděku
vynadal, proč ho nenechaj na pokoji, když „pluje na Jakuty“
nebo tak něco. Kormidelníka to ale nějak zaujalo, zavřel se
s tím špindírou na dva dny v podpalubí a vypil tam spolu
s ním všechny zásoby rumu. Od té doby dokázal i on nejen
opustit tělo (což zajisté dokáže každý kořala), ale taky se do
něj pěkně sám, bez cizí pomoci, zase vrátit zpátky; jediné,
na co se muselo zvnějšku dohlédnout a za každou cenu nekompromisně
odehnat, byla zdravotnická pomoc – ta mu
mohla v takové situaci pěkně zatopit, možná ho i zabít!
Jenže hodiny v rohu kajuty tikaly a dědek zatracená byl
pořád bez sebe, byl tuhý jako prkno, a Marie se děsila, aby
někdo nepřišel, nedejbože třeba Pán, který občas neodolal
nutkání Marii cestou z práce vyzvednout. Zrovna ten by ho
totiž nechal odvézt rovnou k sobě na pitevnu.
Marie už nevěděla, jak si sednout. Vyšťourávala si aspoň
špínu nehtem o nehet, ale vzdálit se a nechat Kormidelníkův
korpus bez dozoru, to si netroufala. Na horizontu doutnal
hnědý soumrak a potom padla tma, prošpikovaná ostrými
světly aut, lamp a vůbec celého toho velkoměstského cirkusu.
Kormidelník už byl pryč skoro dvě hodiny a Marie se
pomalu nořila v zoufalství. Přehrála si v duchu všechny hrůzostrašné
scénáře, které dokázala vymyslet, a chystala se to
vzít zase znova od začátku, když se konečně hadry na kavalci
pohnuly. Skokem byla u vypínače a v kapitánské kajutě
rozsvítila. Uf!
Kormidelník si nespokojeně odchrchlal a Marie, oslněná
nárazem prudkého světla, by přísahala, že vidí obrovského
rohatého brouka, jak celý od krve vypochodoval Kormidelníkovi
z pravé ruky a seskočil na podlahu. O podlahu v tu chvíli
dokonce i něco cvaklo. (Později zjistila, že to byl opravdu
brouk-roháč, jejich starodávný kovový otvírák, co ho měli na
lodi odjakživa.)
„Rum,“ pravilo Kormidlo. „Spíš asi dvojitej…“
Marie šťastně nalila a podala plecháč, a jen taktak potlačila
nutkání vrhnout se dědkovi kolem krku, tolik se radovala,
že je zase mezi živými.
„Tak sem to tam trochu srovnal,“ řekl po chvíli lodivod,
když se byl protáhl, napil a rozdmychal vyhaslou fajfku.
„Ale… poslyš, Marie…,“ zabodl jí zničehonic vzteklý zrak
až do mozku, „já tě varuju!!!“
Marie se naježila, ale klidně si mohla ušetřit práci, protože
ono to dál nijak nepokračovalo, byl to jenom takový záblesk.
Noe si moudře zhluboka odplivl a zářivě se na Marii usmál:
Jako že všechno bude fajn.
Pak zase dny ubíhaly jakoby nic. Efekt té zvláštní procedury
bohužel nebyl tak dokonalý, jako když se kdysi zahánělo
svědění, ale aspoň se to už nikam dál nevrazilo.
Mariina posedlost Máchalem sice úplně nezmizela, ale Kormidelník
ji asi doopravdy nějak magicky zpacifikoval, uvázal
u boudy nebo zavřel do krabičky, kdožpak ví. Přinejmenším
to zahanbující umění plné vzdechů Marie přestala ukrývat
v šupleti a s úlevou je hodila přes palubu. Prach to pohltil.
V krajině se ale tehdy něco stalo: Do stromu u bílého
zábradlí, tam, kde silnici křižuje potok a kam Marie chodila
Máchala každý rok vyhlížet, bacil hrom. Strom se rozmlátil
o silnici a zábradlí přitom dost pocuchal. Vlastně ho spíš
přerazil, přesně v místě, kde ona sama sedávala a kde… Když
to uviděla, vzpomněla si na dávnou příhodu z roku Srny, kdy
ještě po soužení s vyrážkou ani s Máchalem nebylo památky:
To strašidlo tenkrát… To strašidlo tenkrát mělo její kabát.
Ano, ten světlej, co si ho koupila ani ne před týdnem.
Dobří lidé strom uklidili a zábradlí opravili a natřeli. Teď
je na něm cedulka: „Vymáhání dluhů“ a jakési znepokojivé
telefonní číslo. Uprostřed polí!

A v Horní chatě se usadil Bimbasník.