Východ

Tak sedí král ve vysoké židli,
v trůnu,
a vypadá to jako karta.
Král je tuhý.
Jeho kůže, je-li kůží,
šedá, betonová.
Král – socha. Ruce má useknuté v zápěstí.
Z pahýlů mu rovně tryskají dva proudy ohně.
Je možno krále rozehřát:
Beton jeho obličeje, krku, hrudi se pak zbarví
nesměle, potom směleji červeně,
oranžově.
Ohňové proudy z pahýlů se tehdy ohnou do oblouků,
poztrácejí na síle.
Král má na hlavě korunu z pícháků,
jako by byl Sochou Svobody.

Někdy se stane,
že král se zvedne sám, černohnědý,
lesklý tukem,
za korunu dredy,
za nos probodenou placku,
za panděro volský měch.
Sukénku hravou, ozdoby z ptačích kostí.
Syrový prasečí puch.
Ruce má zdravé a tančí –
je kanibal.
Tehdy je Lyka ve své kůži.

Všechno mi tě připomíná

Lyka zas vypráví o ruské ruletě:
Je to snad kuchyň blízko Paky,
barový pult na fakultě.
Mládeneček pokroucený
Lyku volá k svému stolku.
Řeč jeho zní, ó, jak sladká! Zná snad
všechny její spisy…
Tak, Lyka žádá lichocení vkusné.
Jenže pak začne chlapíček vědět moc,
znát i tajné klikyháky,
poslední z posledních,
neúprosně,
špinavý pařát
prostrčí všude,
zatíná do mozku, do srdce.
Lyka?
Bojí se ranit, bojí se zahnat invalidu.
Bojí se přiznat pohrdání,
Lyce tak pomalu vysychá morek z kostí –
ani o tom neví.
Že ani neslyšela jeho jméno,
jeho jméno je
skřet.

A vedle v baru sejde se Lyka se Sodem,
takovým jakoby tatínkem.
Sod říká jako když duje do katastrof:
Já nevím,
jestli o tom víš,
ale už rok dva tři,
choděj ti dost hrozný dopisy.
Chytá je Svatěj, tvůj muž.
Nad každým dopisem
zahraje si ruskou ruletu.
Zatím mu to díky bohu vychází!
Je ale potřeba s tím něco
UDĚLAT!!!

Lyka se rozblázní děsem
div se, že nezcepení pod tou lavinou,
a taky obdivem nad Svatí mužností.
Nad tou hrou o život,
co není pro diváky.
Sod Lyce podá dopis, co ještě není,
teprv má být napsán,
jen tak pro zajímavost.

Dopis: Hrůzný ajntopf.
Jedna věta nějak trčí:
Snad mě tvůj polibek zcelí,
když já sám nedržím pohromadě ani trochu…

Lyko, máš strach.
Že nejen tvůj Svat,
ale už nikdy nikdo
neuvěří,
že skřeta neznáš!
Že jenom na chvíli vidělas ho při karetním stolku.
Zpocené zvíře řítíš se pryč,
pryč z té školní budovy.
Hledáš klíčky od auta, hledáš
kde sou kurva ty klíče! Nemůžeš najít.
Hledáš auto.
Nemůžeš najít. Běháš sem tam.
Ptáš se lidí,
zda neviděli stříbrnou oktávku bez znaku.
Ptáš se: Kdo je skřet?
Proč strká rypák do té lásky?
Do toho psaní?
Do psaní vůbec?
Má ho tam strčenej
odjakživa. Pán vin.
Poťouchlý
jak Lyka sama.

Auto řídila naposledy
před deseti lety.
Ale oktávku bez znaku?
Nikdy.
Ta je příliš užitečná,
příliš rychlá.
Příliš vzácná. Příliš, příliš dobrá pro Lyku.
Řízení auta,
řízení čehokoliv.

Kámen v poli, spadlá větev

Ty housle se na ni samy vrhly.
Jako by se stébla chytly. Obsedly ji?
Dřív ji ničí housle nezajímaly,
když někdo naladil violu hlouběji
než měl, kochala se,
dobytek špinavej.
Tyhle jí samy nalezly do rukou, toulavá kočka
v domě na prodej
v Nové Pace.

Třicet let je nikdo neměl, krásné.
Vypůjčila si je nadýl.

Když to měřil Mistr houslař v prackách,
když říkal dušička dobrá,
třásla se Lyka jako by vyšetřoval ji.
Třásla se strachem, Kostěj Nesmrtelný,
duši schovanou v křehké věci
někde mimo.

A Sodík naříká:
„Neblbni“, „to nemá smysl“, „co blbneš“,
„nedělej to“,
„radim ti dobře“.
Říká to tak vášnivě.
Pozdě,
už na ni nemůže.
Lyka chce dostat ty svištící ďábly!
Hraj,
musíš hrát přes mrtvoly.
I přes svou vlastní.

A bratr Lucius:
Ještě jsme tě, Arano, neviděli na housle hráti.
Říká jí Arano,
tak jako většina starších bratrů,
tak jako většina otců. Má to ráda.
Zahraje mu Pařezovou chaloupku, zahraje mu
Spi děťátko spi.
Lucius se jedovatě svíjí, tak jako Sodík při Osiřelo dítě.
Jinak snad Lucius není Sodovi podobný.
Lyka tu pokouší něco tvrdšího,
tvrdšího a taky měkčího než kdy dřív.
Nedočká se ničeho,
Nedočká se pochvaly,
jedině snad v případě žebroty.

Líbí se jí taková dohoda.
Bude se ji snažit porušit
stůj co stůj.

Chlapec Spadlá větev

Je tomu dávno, co Lyka
plavala s chlapcem ve vodě.
A on ji najednou z legrace topí!
Ať toho nechá, chce mu říct,
protože už se topí doopravdy.
Snaží se na kluzkém zachytit, snaží se u něho zachránit.
Kdy se to převrhne?
Černá zachvátí bílou,
aj, v dlou-hé, zpo-ma-le-né chví-li to děvče po-cho-pí:
Nedělá legraci, on ji doopravdy utopit chce!
Ta chvíle uzření zrady, zlomu dvou světů,
ta chvíle pak Lyku napořád zajímá.
Hledá ji v knihách, hledá ji v obrazech,
anebo vymýšlí své vlastní,
tak,
aby tam pro ni bylo místo.

Hnala ho pak sviňským krokem podél zdí pivovaru
a dál, ještě dál,
do Ďáblic!
Do pekel!!!
Zklamán se ohlédl.

*
Mluvila pomalu,
doříkávali za ni věty.
Mysleli, že je pomalá, rozvážná.
Že to z ní leze jak z chlupatý deky.
Ne. Jen někde ztratila tempo,
zabila rytmus, ale to už dřív.

*
Je tomu dávno, co Lyka
seděla s chlapcem v kavárně,
s chlapcem rychlohráčem na zobcovou flétnu.
Mluvil rychle,
rychle odklepával popel,
nadskakoval na židli.
Čím mluvil chlapec rychleji,
tím mluvila Lyka pomaleji.
Když už to nešlo víc, začala mu téct
krev z nosu. Rozchechtala se.
Takhle podobně by dovedla složit i Soda,
kdyby byla bývala chtěla.