Práce
(Ing. Správci)
„Kdepak as zdržuje se má dobrá žena tak pozdě v noci?“
Ó ty,
do jehož jednoho otevřeného oka nyní hledím!
Do oka, v němž se zrcadlí má tvář,
do oka jedovatého neapolskou žlutí,
do oka mrtvolně promodrávajícího
mou utopencovitě tvarohovou tváří,
mou obludně tlustou lebkou s ustaranými očními důlky
a úsměvem plačtivým a ironickým,
ano ty tam, na tebe mluvím:
daruj mi prosím ještě k tomu všemu, co jsi mi už daroval,
soucit se všemi tvory,
anebo aspoň soucit se sebou,
který mi vlastně radši daruj spíše, nejdříve,
anebo co myslíš sám mi daruj.
Předem děkuji.
„Když v neděli mají jet v televizi formule nebo motorky, tak já už čekám, víš? Čekám, že pojedou, a cejtím najednou takovej jako splín. A to pak jim Florenty nebo Kolonády. Ty mam fakt rád. Zlatý oplatky ani ne.“
Psychoterapeuti neobdivují spisovatele,
mají je za exempláře.
Spisovatel dohnaný do extrémů!
Exemplář v mezní situaci!
Začíná mi být zle z těch přeslazených drobečků,
z těch emulgátorů, stabilizátorů, přírodně identických aromat, barvidel, škrobu a sladidel, odtučněných tuků!
Naplivala bych
do toho svého posmrtného ksichtu tam nahoře,
co se odráží v tom banánovém oku toho tam nahoře,
úplně cítím,
jak se ta rozeslazenost mění v kyseliny,
jak klesá ph v mých ústech
a zvolna mi rozpouští zuby jako v nějaké reklamě,
rozdupala bych je, až by šustěly, a hodila dolů z balkónu
do huby nějaké noční potvoře, která tam beztak
na něco takového čeká,
ale nejde to,
je to můj boj, je to má špinavá noční práce.
„Je docela vtipná. V posteli jsem jí z legrace předl, aby se jí tolik nestejskalo, když se jí ztratila ta nová kočka. Ale ona řekla, že předu spíš jako umyvadlo. Smála se tomu bez tří vteřin 17 minut. Naučila to i naši malou. Když se má žena směje, malá říká: tipná máma, tipná, a směje se taky. Dneska už je pátek.“
Exempláře.
Nastudovat téma,
narvat si do hlavy poznatky o meteorologii, o Indiánech, hermetismu,
uplést si v hlavě z všelijakých chytlavých hoven hodně hodně práskavý bič
a vysoukat ho nosem v podobě literatury.
A zase téma! A do závodů poznávat prostředí!
A kniha!
A znova, jenom proboha nevypadnout z rytmu.
Anebo donekonečna objíždět jazykem svůj jedinečně zkažený zub! Donekonečna perem objíždět
svůj supernějaký úděl!
Úděl ženy třeba.
Utrpení, bystré postřehy,
trýznivá láska, drobné radosti a tak.
Pohlazení po duši.
Asi budu zvracet pišingry!
Bane, zatím ještě ne…
V těch nejhnusnějších snech však svítá naděje,
svítí stopa!
Di za ní,
di za tou stopou, exempláři!
Na konci stopy uvidíš sám sebe,
desítky, stovky let sleduj tu stopu,
jednou musí ta chvíle přijít.
Kdy se odvážíš zvíře polapit
a pohlédnout mu do tváře,
pohlédnout sám sobě do tváře,
a budeš ochromen dunivou hrůzou,
spisovateli.
Tvé knihy,
pokud se na ně raději rovnou nevykašleš,
budou od té doby banální a zároveň nesrozumitelné,
ale ty sám z nich budeš mít pocit
dobře vykonané práce.
„Včera v Interspáru sama poslala děti, ať mi doběhnou ještě pro Tatínkův splín. Říká tomu Tatínkův splín, žena, a naučila to i děti. Je to docela roztomilé. Mám ji rád. Co můžu dělat? Je moje. Je trochu krásná. Ale bývala víc krásná. Mám ji rád. Zvlášť malá je bezvadná, jak běhá podél těch kilometrovejch regálů, ručičky do výšky, šatičky jí trčí a vlají do stran, a ona se proplétá mezi vozíky a křičí na celý kolo: Špín! Tatinkův špín!!!“
Sfárat do sebe, povídám,
do toho nedýchatelného žmolkovitého vedra do toho hnědého chlupatého tlumoku,
až tam, kde oplzle syčí spálová angína, kde pláče ztracené, opuštěné, zrazené dítě
a to ještě zdaleka nejsme u dna.
Jenže ty, jak tě pozoruju soucitným mým zrakem,
jakmile se přiblížíš na dostřel,
jakmile se jen nepatrně otřeš
písmenkem o první schod dusného kaliště sluje,
upaluješ,
zdrháš,
za patami ti hoří,
a někde v bezpečí za rohem rosolu, v podloubí funění
se hystericky rozelžeš:
Jáchyme, hoď ho do stroje!
Fuj,
takovej hnus, a ještě, a…
zaplaťpámbu máme to za sebou.
A teď tu hypervodu,
spousty hypermanganový vody,
celý vodstvo silného hypermanganu s bublinama,
ať mi prokartáčujou krk, neposedy, od těch sraček,
od té sociální výživy,
od té svačiny dětí, jejichž líná matka je líná
mazat chleba.
„Máma? Ta je na balkóně, tati. Myslím, že ti zrovna sežrala ty Florenty k motorkám.“
Ó spisovateli oka,
v němž zrcadlí se tvoje tvář,
oka jedovatého neapolskou,
oka promodrávajícího lebkou,
ech…