Práce

           (Ing. Správci)

     „Kdepak as zdržuje se má dobrá žena tak pozdě v noci?“

Ó ty,

do jehož jednoho otevřeného oka nyní hledím!

Do oka, v němž se zrcadlí má tvář,

do oka jedovatého neapolskou žlutí,

do oka mrtvolně promodrávajícího

mou utopencovitě tvarohovou tváří,

mou obludně tlustou lebkou s ustaranými očními důlky

a úsměvem plačtivým a ironickým,

ano ty tam,  na tebe mluvím:

daruj mi  prosím ještě k tomu všemu, co jsi mi už daroval,

soucit se všemi tvory,

anebo aspoň soucit se sebou,

který mi vlastně radši daruj spíše, nejdříve,

anebo co myslíš sám mi daruj.

Předem děkuji.

     „Když v neděli mají jet v televizi formule nebo motorky, tak já už  čekám, víš? Čekám,  že pojedou, a  cejtím najednou takovej jako splín. A to pak jim Florenty nebo Kolonády. Ty mam fakt rád. Zlatý oplatky ani ne.“

Psychoterapeuti neobdivují spisovatele,

mají je za exempláře.

Spisovatel dohnaný do extrémů!

Exemplář v mezní situaci!

Začíná mi  být zle z těch  přeslazených drobečků,

z těch emulgátorů, stabilizátorů, přírodně identických aromat, barvidel,  škrobu a  sladidel, odtučněných tuků!

Naplivala bych

do toho svého  posmrtného ksichtu  tam nahoře,

co se  odráží v tom banánovém oku toho tam  nahoře,

úplně  cítím,

jak  se ta rozeslazenost mění  v kyseliny,

jak klesá ph  v mých ústech

a zvolna mi rozpouští zuby jako v nějaké reklamě,

rozdupala bych je, až by šustěly, a hodila dolů z balkónu

do huby nějaké noční potvoře, která tam beztak

na něco takového čeká,

ale nejde to,

je to můj boj, je to má špinavá noční práce.

     „Je docela vtipná. V posteli jsem jí z legrace předl, aby se jí tolik nestejskalo, když se jí  ztratila ta nová kočka. Ale ona řekla, že předu spíš jako umyvadlo.  Smála se tomu bez tří vteřin 17 minut.  Naučila to i naši  malou. Když se má  žena směje, malá říká: tipná máma, tipná, a směje se taky. Dneska už je pátek.“

Exempláře.

Nastudovat téma,

narvat si do hlavy poznatky o meteorologii,  o  Indiánech, hermetismu,

uplést  si  v hlavě z všelijakých  chytlavých hoven hodně hodně práskavý bič

a vysoukat ho nosem v podobě literatury.

A zase téma! A do závodů poznávat prostředí!

A kniha!

A znova,  jenom proboha nevypadnout z rytmu.

Anebo  donekonečna objíždět  jazykem svůj  jedinečně zkažený  zub! Donekonečna perem objíždět

svůj supernějaký úděl!

Úděl ženy  třeba.

Utrpení,  bystré  postřehy,

trýznivá láska, drobné radosti a tak.

Pohlazení po duši.

Asi budu zvracet pišingry!

Bane, zatím ještě ne…

V těch nejhnusnějších snech však svítá naděje,

svítí stopa!

Di za ní,

di za tou stopou, exempláři!

Na  konci stopy uvidíš  sám sebe,

desítky,  stovky let sleduj tu  stopu,

jednou musí  ta chvíle přijít.

Kdy  se odvážíš zvíře polapit

a  pohlédnout mu do  tváře,

pohlédnout sám  sobě do tváře,

a budeš ochromen dunivou hrůzou,

spisovateli.

Tvé knihy,

pokud se na ně raději rovnou nevykašleš,

budou od té doby banální a zároveň nesrozumitelné,

ale ty sám z nich budeš mít pocit

dobře vykonané práce.

    „Včera v Interspáru sama poslala  děti, ať mi doběhnou ještě pro Tatínkův splín. Říká tomu  Tatínkův splín, žena, a naučila to i děti. Je  to docela roztomilé.  Mám ji rád.  Co můžu dělat?  Je moje. Je trochu krásná. Ale bývala víc krásná. Mám ji rád. Zvlášť malá  je bezvadná,  jak  běhá  podél těch  kilometrovejch regálů, ručičky  do výšky,  šatičky jí  trčí a  vlají do  stran, a ona se proplétá  mezi  vozíky  a  křičí  na  celý  kolo:  Špín! Tatinkův špín!!!“

Sfárat do sebe, povídám,

do toho nedýchatelného žmolkovitého vedra do toho hnědého chlupatého tlumoku,

až tam, kde oplzle syčí spálová angína, kde pláče  ztracené,  opuštěné, zrazené  dítě

a to ještě zdaleka nejsme u dna.

Jenže  ty,  jak tě pozoruju soucitným mým zrakem,

jakmile  se přiblížíš  na dostřel,

jakmile se jen nepatrně otřeš

písmenkem o  první schod dusného kaliště sluje,

upaluješ,

zdrháš,

za patami  ti hoří,

a někde v bezpečí za rohem rosolu, v podloubí funění

se hystericky rozelžeš:

Jáchyme, hoď ho do stroje!

Fuj,

takovej  hnus, a ještě, a…

zaplaťpámbu máme to za sebou.

A   teď tu hypervodu,

spousty  hypermanganový vody,

celý vodstvo silného hypermanganu s bublinama,

ať mi prokartáčujou krk, neposedy, od těch sraček,

od té sociální výživy,

od té svačiny dětí, jejichž líná matka je líná

mazat  chleba.

     „Máma? Ta je na balkóně,  tati. Myslím, že ti zrovna sežrala ty Florenty k motorkám.“

Ó spisovateli oka,

v němž zrcadlí se tvoje tvář,

oka jedovatého neapolskou,

oka promodrávajícího lebkou,

ech…