Požární kniha

Požární kniha – ukázka

 

Vyvedli je na věž

a dívalo se dolů na ptáky.

Let ptáků byl takhle zblízka nehorázně ledabylý,

nehorázně amatérský.

Spíš jako předstírání letu to vypadalo.

Bylo k uzoufání, jak ti ptáci létali.

Zatímco pozorovali ptáky z věže,

vsakoval je nepozorovaně

tichý panoramatický pohled

na škvířící se město.

Na město semeniště, město smetiště.

Na TU městu. Ležela pod nimi,

členitá,

klikatá horizontála

šedivě barevná, hučela,

ale až někde nízko,

až někde daleko u země. Přízemní hučení.

A tu jen oni, tyčící se starci ji rušili:

křížili ji, přeřezávali ji proti nebi,

ti vyzáblí pahýlové.

Kříž! To je to znamení!

Křííž! Kříííž!!! Méééé!

Ech, ty… Hysterko... Humusačko.

Obtáčela si je,

ta ježatá,

ta komínatá,

ta anténatá, obtáčela je, anakonda,

jedovatá hadice, vysávala z nich naftu,

vykusovala sílu, vykuřovala je,

brabčila jim z hlavy mozek,

zbavovala je vůle - inu, bezva vyhlídka

z věže.

 

Agedon zahrozil pěstí.

Vznesl se zdola nějaký pták

a usedl Agedonovi na ruku.

Poskočil a rozkročil mu pařátky v dlani.

Studené nožičky, trochu se zahřívaly.

Takovou důvěru nečekal

od zpěváčka.

 

Zpěváček stiskl nožičky kolem Agedonova prstu, nožičky už skoro horké.

Naklonil se nad Agedonovo zápěstí

 

a ze všech sil mu ho rozklovl.

Nezbednost?

Agedon nevěděl. Necítil bolest, zavřel oči.

Představil si rozklovnutou žílu,

bledou, měkkou a kluzkou,

vytahaný zelenkavý makaron.

Fuj.

I na krev vzpomněl.

 

Lekl se ale pták, posel TÉ.

Čekal gejzír, prasklé potrubí,

první pomoc, něco prostě, nějaké rychlejší děje.

 

Jenže Agedon už pěknou dobu žádnou krev nemá, vždyt to víš, ptáku,

ty blbče!

 

Vyvedli na věž starce

pozorovat ptáky,

a odnesl to Arkagan:

Medžik Prág, medžik prák,

mečik, mečík! mečel.

Krák.

Zamiloval se.

Zamilovaný Arkagan,

Arkagan mnoha štětců.

 

Vyvedli na věž starce pozorovat zíváky,

pak nechali Arkagana

a odešli pryč z věže.

Ale kdepak ten:

Místo aby maloval,

křičí na ptáky

a oni se smějí

a křičí zase na něho: Arkagan! Arkagan!

A ještě:

Smetiště!

Smetiště bublající pod sněhem.

 

Á, podívejme, hydrant.

A na něm kocour vypravěč. Heboučká smradlavost.

Smrad jako drát.

Smrad jako anténa.

Kříž jako jediné znamení,

znamení orgasmu.

Mudruje vypravěč:

Život - toť smetiště pod sněhem.

Hladina klidná, dole skryté děje.

Jenom někdy zdává se nám o oblevě.

O oblevě v místě krásných krajin,

divokých vůní, prstokladů, rejů.

O oblevě v jediném místě, tam, kde odpočívá

nějaké divné něco.

To něco pak na nás pohlédne,

a my pohlédneme na to něco.

Pohlédneme na sebe navzájem

a navzájem se tím pohledem

urazíme.

 

(…)

 

Jednu ze svých tváří Agedon vystavuje pořád,

druhou, tu hanebnou, vůbec nikdy.

Ta je odvrácená.

Ten samý princip jako luna.

 

V kráterech té odvrácené strany Agedona vysedává

kocour,

baba,

mlhař,

Arkagan

a pár dalších, které neznám,

a honí si tam péra.

Z dálky to připomíná runy.

 

Jindy se zase slezou v moři

a mastí tam deku.

Jedna z Arkaganových tváří je vidět skoro pořád,

druhá vůbec nikdy.

Ten samý princip jako luna.

 

(…)

Dát vlakům nažrat a poslat je spát!

Cizí zlá slova v cizí bzíkavé řeči říká někdy vypravěč,

a i sprostý bývá,

sprostý.

 

Starý rok zmizel

a nový nepřichází.

Nový rok - Chlapec,

cyklista.

Zdržel se v průvanu,

kde réva vrhala stín

- brkaly o hlavu hrozny jak tenisáky.

 

Trošku je ochutnal,

honem zas přitlačil, přidat a pryč.

Přiletěla facka: hutná, ale měkká.

Tak už i facka, pomyslel si Chlapec

a spadl z kola, utřel z čela

kocoura.

 

Chvíli se oba dva divili.

Chlapci se najednou sevřelo srdce: Kocourku, miluji tě,

ty musíš jet se mnou.

Kocour se usmál: To samý jsem chtěl říct i já tobě.

 

A jeli spolu dál na tom lítacím kole,

v tom lítacím snu.