Spravedlnost

Spravedlnost - úryvek

 

Prolog

     Zabil.

     Zabíjel.  Jestliže  docent  Lada  nelže  a  skutečně  v  nás s každým úředním  úkonem umře jedna  báseň, potom jich  Ryt pobil aspoň pět  set, ne-li všechny. Masakr,  jatka. Polomrtvé trocheje a daktyly  vrávoraly na  podlahách přepážek  a kanceláří  a on je drtil podrážkami svých trpasličích  mokasínek, cupoval je a dupal po  nich tak  dlouho, dokud  se z  mrtvolek nevydrolila písmenka. Nacpal si je do kapes, narval si jimi kufřík, že se nedal zavřít.

     Počkal, až  se setmí a všichni  odejdou domů. V klidu  si to vyskládal na svůj Pracovní Stůl, urovnal. Příjemně se tím zahřál. Pustil si k tomu Vangelise.

     Dobytí ráje.

     A ještě Soumrak bohů.

     Teď  začala  skutečná  práce:  úplně  se  tím  odrovnal, pot stříkal na všechny strany, záblesky rotující Bílé labutě byly čím dál rychlejší, barevnější. Když už  se to nedalo vydržet, mrsknul nůžky do  kouta, ještě se  tomu trochu pověnoval,  a to bylo  pak najednou štěstí a smutku! Rozmázl  to botou, našel zase ty nůžky, ale nebylo  to ono, Ryt mířil  výš, mířil přímo k  Ní, potřeboval slyšet  Její  hlas,  hovořit  s  Ní  o  své  tajné  mimořádnosti, o mimořádnosti myslitele  a dost možná i  státníka, potřeboval Ji občas navštívit v  Jejích síních a doufal, že  Ona to jednoho dne bude, kdo uzná,  že... zkrátka všechno, co Ryt  bude chtít, uzná. (Protože Ryt chce jedině pravdu.)

     Jenže ať  se Ji snažil  zaujmout jakkoli, zůstávala  chladná a nepřístupná, brala  na sebe podoby  starších žen (jako  je moje maminka, myslel si Ryt)  anebo čtyřicetiletých chlápků se zlatými hodinkami   a  vypaseným   břichem,  nechávala   si  říkat  "paní předsedkyně", "pane doktore" a tak.

     Zvláštně  voněla  (střelným  prachem?),  řinčela řetězy jako o Mikuláši, a tak to bylo správně, tak to měl rád. Její protokoly zvonily ryzím kovem jak -  pravdivé básně, něžné i kruté, netečné i morbidní.

     Ty svině,  ty čubko, já  tě kopnu do  prdele, až mi  posereš špičku, říkával Jí  zamilovaně a pak vzal klepeta,  která měl pro vlastní potřebu (býval soudním vykonavatelem), soukromě pozlacená docela slušným  zlatem (i zlatníkem býval),  přicvakl Ji k trůnu, oči  Jí nechal  zavázané, ale  než Ji  přivázal za  tlusté zrzavé vlasy k lenochu, selhaly mu trenýrky, no tak znovu: Ňamňamňamňam, povzbuzoval  se, klepeta  rozvalit, kopyta  rozhodit. Tadytoto je ten dřík,  ta osa světa, to  koukáš, ty ludro. Žena  jako oliheň! Žena jako,  jako. Křehké nerozumné bytůstky  jsou to, povzbuzoval se.  Ucho, nosní  dírka, knoflíková  dírka. Ženy  jsou jako děti, šupšupšup. Žena je slunce a muž je v její přítomnosti jako máslo, není-liž pravda?  Ližliž. Co tam  hledáš, Rytku? Nezlob  maminku, nebo dostaneš facičku!

     Voněla nenávistí  stran, kolikrát už  jen Ji prosil,  aby mu půjčila tu dlouhou středověkou kudlu,  párkrát se i pokusil Jí ji sebrat. Vždycky odněkud vyndala  náhradní, nikdy nad Ní nevyhrál. Ale nikdy se  o to nepřestal snažit, a  nikdy ani nepřestane, tak si to  slíbil. Člověk je přece  zvíře, které může slíbit,  no ne? Tím  se liší  od ostatních  živočišných druhů,  od nějaké  pitomé kočky třeba...

     "Už je to  hotové, pane Ryt?" zeptala se  laborantka v bílé říze a nakoukla za plentu.

     "Ano,  sestři,"  probral  se  Ryt.  Podal  sestře  zkumavku, odložil použitý  toaletní papír do  smaltované misky a  nepoužitý časopis do bílého stojánku na časopisy. Počkat!

     No jo,  jó, to sem si  moh myslet. Sliznice!

     Polejvaj si je prej před  focením olejem, aby se jim leskly. Nó, ty seš  teda smyslná. Jak moje ponožka.  Jak chcíplý tenisky. Na to  vám tak skočím,  vy vytlemen... A  jak se při  tom tvářej! Jako by jim zrovna odtek mozek do Vltavy. Kdepak, to není nic pro Ryta, takový  mršiny ordinérní. Nižší bytosti,  řekl bych..., ale už musíme jít, že jo.

     Vrátil trenýrky  kde byly, zipek  a knoflík, pásek,  ruce do kapes. Osa  světa, hehe-hé.

     Za  odměnu ji  přes podšívku  pohladil, osu.  Byl s  ní dnes velmi spokojen. Udělala mu radost,  píšťala. Co si člověk neudělá sám, to nemá,  hehehe-hé. A o radosti to  platí dvojnásob, že jo. Sako, kufřík, vyšel za plentu.

     Slouží  takový  časopis  životu?  No  mohl  by,  za určitých okolností,  snad.  Každej  časopis  za  určitých okolností slouží životu, jinak by nevycházel, ne?  Mohl by si takovej někdy sehnat domů, jen tak,  pro zajímavost. Pořádně si ho  prohlédnout. Co by nemohl? Je přece svobodný občan...

     "...svobodný,  narozen 30.  srpna 1965  v Praze," vyplňovala zatím laborantka  nějaký papír. "Pročpak to  vlastně děláte, pane Ryt, trpíte nějakou nemocí, u které hrozí nebezpečí impotence?"

     Ryt  se  zarděl.  "Ne,  sestři.  Jsem  zdráv  jako řípa. Ale jistota  je jistota,  hehe-hé. Mám  v plánu  mít rodinu  až hodně pozdě.  A co  my víme,  že jo?   Pak už  by to  nemuselo být  tak kvalitní. A já chci mít kvalitní potomky."

     "To  je  prozíravé,"  pochválila   ho  laborantka.  Tady  to podepište, a platí se vždy na rok dopředu.

     "Nó, sestři. Na to nesmíme zapomenout!" zaševelil žoviálně.

     "To  nesmíte,  pane  Ryt.  To  bychom  to  pak museli vylejt a všechno   úsilí  by   přišlo  vniveč,"   usmála  se  laborantka a zacvakla ten papír do desek.

 

I. část - Zrání

 

O Kosákovi

     Kosák byl šéf,  ale na první pohled se  to na něm nepoznalo. Miloval jen své básně a všechny  ty děvenky, co za ním chodily se svými blitíčky  a doufaly, že si  tím pomůžou ke slávě,  mu marně visely  na rtech.  Chodil zmačkaný  a smrděl  tabákem na sto honů - zvíře. Možná i prase. Nebo blázen? Říkal, že jeho svoboda končí tam, kde začíná  svoboda jiných. Mluvil tedy pro  i proti svobodě a to se  Rytovi nelíbilo. Čest,  moc a láska  žen - to  je to, co člověk  chce, myslel  si Ryt.  Oč má  člověk usilovat.  Slouží to životu? Slouží, a tak je to správné.

     Kosákovo  umění nesloužilo  životu. A  nesloužilo-li životu, sloužilo smrti.

     Smrti se Ryt bál, jéje, kdo by  se nebál. A bál se i Kosáka, jejího sluhy. Smrt a její přisluhovači mu jdou po krku.

     Někdy  si  říkal,  že  by  bylo  fajn  dostat se Kosákovi na kobylku. Když  někdo omezuje mou  svobodu, omezuje můj  život, že jo?

     "Když  uvidíš  spasitele,  tak  ho  kopni  do  prdele," řekl jednoho dne salónní asociál Kosák a myslel to tak všeobecně.

     "Když uvidíš  spasitele, tak ho kopni  do prdele," souhlasil aktivista Ryt  a myslel tím  hlavně Českou národní  banku a ještě pár dalších lidí.

     Tehdy si definitivně porozuměli.

 

O názorech v časopisu Sběr

 

     Časopis Sběr,  kterému šéfredaktoroval Kosák,  byl časopisem literárním.  Leckdo  Sběru  vyčítal,  že  nemá  žádný  názor.  Že znevažuje  literaturu  pubescentními  srandičkami  a  nerediguje.

     "Jakej  názor,  kurva,"  rozčiloval   se  Kosák.  "Má  názor knihovna? Copak  sme ňáká partaj?  Mně teda stačí,  když má názor každej zvlášť."

     A   taky  jo,   Kosák  tiskl   všechno,  co   bylo  gramotně zformulované a nepřitakalo to např. koncentrákům, nebo tak. Tiskl dokonce i to, s čím nesouhlasil, a byl na to jak náleží pyšný.

     I  to s  těmi pubescentními  srandičkami byla  čistá pravda. Redaktoři se v pravidelných  intervalech potili tak dlouho, dokud nějakou  takovou  nepřivedli  na  svět  a  neotiskli.  Byli v tom důslední  a  zároveň  i  zákeřní:  měnili  žánry, formy, způsoby. Nejraději  měli mystifikace.  To byly  takové srandičky,  jimž se smáli  jen oni  sami -  čtenáři si  toho většinou  vůbec nevšimli a přečetli  to jako  kterýkoliv jiný  článek. Tak  se třeba Sběru podařilo do dějin české literatury vpašovat několik zbrusu nových klasiků. Nebo jednou ročně - a  na to se všichni těšili jako malé děti - vytáhli z klobouku jméno některého českého kritika, a jeho jménem pak  podepsali úplně všechny  články, které v  čísle byly. Atd. atd., však si to sami dokážete představit.

     Další problém byl s redigováním.

     "Ctít  autora, přečíst  větu  třikrát,  a když  ji pochopíš, nechat!" radil Kosák.

     To byla  teorie. V praxi to  vypadalo tak, že si  své autory rozdělili  do čtyř  kategorií: A,  B, C  a Pedres.  Áčka, to byli autoři, kteří  ovládali nejen čárky, ypsilony  a přechodníky, ale i umění zbytečně neplkat - takoví byli jen s úctou přečteni (bylo jich na celém  světě asi šest). Béčka tyto  věci ovládala rovněž, ale  byla roztržitá.  Céčkům tu  a tam  unikal podmět a přísudek, pletli se ve  významech některých slov. No a Pedres  - to byl pan Pedres. Nad jeho texty vždy seděla půlka redakce, zuřivě kouřila, hodiny si lámala  hlavu a hádala se. Čtenáři  pak psali pochvalné dopisy, jak pan Pedres nádherně  píše. I pan Pedres byl spokojený - své články po vytištění ani moc nečetl.

     Tohle redigování se týkalo srozumitelnosti, pravopisu, větné stavby. Názory Sběr nechával bejt  - ty prostě neredigoval. A byl na to jak náleží pyšný.

 

O demarchovi

  Demarcha  byl  vládce  Hyperborejské  demarchie, země, která nebyla  ani  demokracií,  ani  monarchií.  Byla  demarchií.  Její obyvatelstvo  žilo v  dostatku bez  válek a  nemocí, pěstovalo ve sklenících lahodnou  zeleninu (okurky a rajčata),  s přebytky pak obchodovalo v zahraničí. Každý z občanů musel vydávat své vlastní peníze, aby nebyl podoben lupiči, psu či hadu.

     "Raději   zůstanu   dlužen,"   říkávali   občané  po  jednom filozofovi, který  se později dost nechutně  zbláznil, "než abych platil  mincí, která  nenese můj  obraz." Různé  peníze pak spolu navzájem  vstupovaly  do  konkurence,  soutěžily  na  trhu peněz. V těch   nejlepších   (nejkrytějších,   nejdůvěryhodnějších)   se uzavíraly  smlouvy a  vyplácely  mzdy.  Nebyly to  žádné bezcenné papírky, ale kartičky s magnetickým zápisem o tom, kolik majiteli kartičky  zbývá peněz.  Bankovnictví bylo  v Hyperboreji naprosto svobodné, banky  se netrpěly. Inflace v  Hyperboreji nebyla možná - naopak, Hyperborea počítala s deflací. S penězi, ale i s půdou, majetkem, čtverečními metry  a nároky to bylo tak,  že na počátku bylo  Jedno, a  to bylo  rovným dílem  rozděleno mezi  jednotlivé obyvatele. V obchodním styku se to  pak různě přelévalo - ten víc utrácel, ten víc  pracoval - jak kdo pracoval,  tak žil. Pokud se v Hyperboreji navýšil  počet obyvatel porodem,  museli se ostatní Hyperborejci  s  přírůstkem  rozdělit   o  svůj  zlomek  jednotky kapitálu  a o  svou výměru.  Rádi to  udělali. Když někdo zemřel, propadl  naopak jeho  kapitál (a  půda) státu,  což znamenalo, že všem  ostatním  Hyperborejcům  jejich  podíl  na  půdě  a majetku automaticky  vzrostl.  (Porody  byly  o  něco  méně  oblíbené než úmrtí.) Stát  totiž nevydržoval žádnou  armádu, neziskový sektor, školství ani zdravotnictví - demarcha na to měl svůj názor, takže nevybíral daně a nepotřeboval tedy  ani státní rozpočet. "Stát má za úkol  pouze chránit život  a majetek svých  obyvatel. Co nadto činí, jest legitimizovaným násilím," říkával a měl pravdu.

     Horší  to  ale  bylo  s   půdou,  to  v  Hyperboreji  trochu nefungovalo.  Jak už  bylo řečeno,  každý Hyperborejec potřeboval k svobodnému  životu  půdu  a  také  jí  příslušný  díl vlastnil. Hyperborea byla  zpočátku rozdělena na  stejnoměrné čtverce a  ke každému  patřil jeden  Hyperborejec. Jak  ovšem občané  svou půdu dělili  a  dědili,  vznikala  nepřehledná  situace, která hrozila přerůst v chaos: stačilo, aby pár lidí zemřelo a pár se narodilo, a už jste  vlastnili například: 80 cm  čtverečních na levém břehu Sázavy, 10,5 m čtverečních v Aši,  9,5 m v Měcholupech, 195 cm na Lhotce a 40 cm ve Stříbře. To je k uzoufání, že?

     Hyperborejské noviny  byly plné inzerátů  na výměnu pozemků, ale   výměny   byly   tak   komplikované,   že   se  žádná  nikdy neuskutečnila.

     Hyperborejská  demarchie vznikla  v roce  1992, při  rozpadu Československa: Stejně,  jako se rozdělila  Československá státní banka,  respektive   peníze,  které  jí   příslušely,  na  českou a slovenskou  (přičemž  poměr  dělení  byl  dán počtem obyvatel). Podle stejného  receptu se tedy  od nově vzniklé  České republiky (a  to  se  málo  ví)  odloupla  Hyperborejská demarchie. Bohužel území,  které  si  tento  stát  vymínil,  nebylo  celistvé, nýbrž rozdrobené mezi 7 lokalit v navzájem spolu nesousedících okresech ČR,  vždy po  několika desítkách  centimetrů čtvercových.  To byl patrně jeden  z mála geniálních politických  tahů, kterého se kdy profesor  Klaus dopustil  ve funkci  ministerského předsedy  a za který mu ještě generace Čechů budou vděčit.

     Jmění  České národní  banky  tehdy  bylo rozděleno  v poměru 10 000 000:1, protože  Česká republika měla  10 milionů obyvatel, zatímco   Hyperborejská   demarchie   měla   obyvatele   jednoho. (Demarchu.)

     Demarcha,  to byl  Ryt. A  celá tahle  transakce se odehrála zejména v jeho hlavě.

 

O tiché sympatii

     S  tím  se  však   Ryt  nespokojil  a  vytrvale  bombardoval guvernéra   státní   banky   výzvami,   aby   převedl   na  konto Hyperborejské  demarchie to,  co  jí  náleží, a  nenechával tento potenciální  mezinárodní  konflikt  bobtnat.  Zároveň bombardoval dopisy  i vládu  ČR a  parlament, aby  schválily dodatek k ústavě o tom,  že žádný  parlament  nevydá  zákon, který  by znemožňoval komukoliv  vlastnit a  vydávat  jakékoliv  peníze a  vynucovat si v nich smluvní plnění.

     Všude ho vyhazovali. Doopravdy si popovídal jedině s Kosákem - ten  jediný   ho  nevyhazoval,  naopak:  se   zájmem  a  tichým porozuměním  salónního  kverulanta  naslouchal  Rytovým  příhodám s politickými  držkami.  Možná  se  i  nevědomky  obdivoval  jeho vytrvalosti  a důslednosti.  Tak uplynula  trocha času  - poměrně spokojeně.