Večeře

Večeře - ukázka

 

Dlouho už chystám se k večeři.

Dlouho už chystám se odhalit pomník.

Má večeře je noční pomník.

A možná, že přijede koník

a dá si se mnou sklenku mléka.

Možná, že přijede lumík a možná, že přijede moskyt

a  dají si se  mnou sklenku mléka.

A já je pohostím, neboť jsou to přátelé, co u mně posedí

a pak se rozloučí, odcházejí.

Má večeře je ranní,

     je odpolední pomník

- POMALU SRDCERYVNĚ ODCHÁZEJÍ

     - ve vzduchu jsou ještě díry po jejich tělech,

po jejich hlavách,

prázdnýma rukama stahuji roletu,

prázdnýma rukama odnáším prázdné talíře,

někdy zas zavítám já do jejich pomníků,

do jejich bezedných betonových pomníků.

Na oplátku zas

     moje žvatlání sklouzne zde po stěnách.

 

Pravím vám: Pozor

úzká jsou večeřadla

mlčí a posupně statují.

Blízko se scházejí popelnice.

Co chtějí as? Chtějí jíst, polouskat, požužlat víky,

v plechových panděrech zakletá koťátka.

Myšátka. Zvířátka.

Kůžičky, lakomé tvářičky.

Hnědolesklé urny, kdo je v nich?

Ten, který nedojed vařený sýr.

Ten, který dojedl vařený sýr.

Saze se lísají, ošklivě vplétají pod nohy.

Blízko je okénko s okenicí.

V okénku chovají chycenou bábu -

bábu-sud.

Sem  tam  jí  podstrčí  špinavý  talíř.

Ona  si přehrává  kňouravé stupnice,

stupnice vidličky, olízané hrníčky.

Vlastně už těší se

     na další šprým.

Že zase nakoukne ven. Uvidí -

podzimní řetězy dávno už chladí má vína,

vína jsem vybrala.

Sedím zde, na večeřadle,

přiklopena lavicí, takovým nějakým věrným svým deklem.

     Úzká jsou podpěradla,

saze v nich honí a mastí své čmuchy.

Nechte mě, mládenci,

mám tady práci,

chovám a střežím zde večeři,

bezpočet hodin a let budu tak čekat

-  vyztužena ocelovou trubkou,

vyztužena nerozbitným motorkem.

Bezpočet hodin a let budu zde,

bezedna,

trpěliva.

 

Ráno řve jak světlem zřezaná můra.

Ocasy zářivek sviští a skotačí

hodina otvírák, vyprošťovák.

Hodina mágů, těch pijáků práce,

hodina chytání na zvadlé brukve, na chcíplý střevíc.

Hodina  pelíšků, očí a odběrů,

hodina řinčení kočičích kopyt -

- jen  co se vypoulí  blanité slunce,

jen  co můj  poslední,

růžový  až skoro  béžový,

jen co až ušima zaklektá.

Můj milý poslední,

růžový až  skoro béžový,

drobnými kopýtky na obzor vyklusej,

krásný jak autobus LEŤ:

Neboť  tvé sestry, tvé těkavé tiché střely

     brzy už zatnou své zlodějské oči.

Samota, matka všech sazí se vztyčila

- mastně a mrskavě vychází.

 

Ach, on je eféb,

je mlsout, je starý a slaný.

Občas mi přihřeje komih

a přivodí si tak filé (?!)

     upadlé z větve.

Uhůhí.

Duté a tragické filé.

Myslí si, kdy už mu konečně dám.

Nejspíš se mýlí,

     to něha šušňů mě ovíjí, opájí.

Nejspíš se mýlí i se svými chmatáky, klektáky,

šroubováky.

Myslí si, zatímco mládenec musí.

Už musí do říše salámů, uvádí výstavu salámů,

kantilénu hraje

     na příčný lovecký:

Salámy harfy a salámy varhany,

salámy flauty se houfují

tak, až se vztyčují, hoří

a volají po větru s ním,

tak snivě, ach bože,

tak nabádavě.

 

Ráno pak řve světlem zřezaná můra,

stromy se vzájemně šťouchají choboty,

osahávají se  choboty.

Je mu z  nich nanic.

Hnízdí v nich loutny

     - takové malé, čiřikavé hlavy.

Budou si v závěsech soukat

     svá určitá sítění.

Smradlavě pelichat

     do zpěvu sazí a houslí a bájí.

 

Všechny ty chovatelky jsou také hostitelky.

I já jsem.

 

Bratr je manžel a manžel je traktor,

traktor - zabiják.

Mládenec -  zabiják.

Občas mu podržím kofilu v krku,

až lapá po dechu,

až  seschle šermuje  svými pařátovitými  větvemi o  pomoc.

Hohóu: pomoc.

KDO JE KDO?

To už těžko zjistím.

Složitý radostný mruk vysoukala země.

Rozkozlený angrešt přivádí sám sebe do rozpaků -

     inu, takový je večer,

večer samý květ.

Měla jsem veliký hlad a už nemám.

Sežrala jsem měsíc, přestože plakal a nechtěl.

Sežrala jsem dub, přestože byl tvrdý.

 

Kde já mám bratry své,

     vlky šedé, balvany?

Oni tam stojí,

odnepaměti tam stojí,

říkají směšná a nesmějí se.

Budu se snažit jim do očí hledět tak

     jak se zvěři hledí.

Jako se do očí

     popelnici hledí.

Aspoň než jeden z nich zafuní,

     než víkem zašumruje.

 

Co když jen chamraď zachraňuje chamraď před chamradí.

Co když ten skutečný koník si ve skalách zoufá.

 Utíkám.

Můj milý poslední,

růžový až  skoro béžový,

měkkými kopýtky vysuň se na obzor,

mocný jak autobus  LEŤ!

Neboť  tvé sestry,  tvé těkavé  tiché střely

zatnou  už  brzy  své  zlodějské  chcípy:

Samota kocouří matka se vztyčila,

MASTNĚ A MRSKAVĚ VYCHÁZÍ.

 

Kde já mám bratry své,

     vlky šedé, šakaly?

Vydal se jeden z nich  vyhrabat důležitý hnát,

zatímco druhý zde, poněkud pánovitě

listuje gazetou:

     Říká seš  směšná a nesměje se.

Nabízí mi moskyt.

Chci moskyt.

Už dlouho se  na moskyt třesu.

Je podivný večer  - hamižný.

Rozkozlená zem přivádí kavky a parkové psíky do rozpaků.

Ech, ty, rozkoši svědění podrbání,

tvé jméno Poroba a máš sto tváří.

On jenom lhostejně září, lhostejně přetrvává.

Nemůžu blíž,

     neboť jen neotrok může sát z jeho dlaní,

a mé jméno Poroba, sto dravčích  tváří, pohrdavčí hnát.

Měla jsem veliký hlad,

jemu však vystačí jediná pracička.

Pracička-sračička.

(Ech, ty,

rozkoši svědění.

Podrbání dlaní o měděný drát.)

Mé jméno Hlad.

 

Temnota v pelechu tasí  mé sestry,

tasí mé zlodějské chcípy.

Hnízdí v nich lyry

     - takové menší čiřikavé loutny.

 

Kde já mám bratry své, bratry šedé?

V křoví se zalyká podivná hlava - ne,

to se jen jeden z nás

     válí až tisy obrůstají,

oka a pasti  si vyklepává,

     čistí a svazuje

     chrupadly k sobě a do balíků.

V  poháru šelestí šedivá masíčka obraná  - ne,

to jenom jeden z nás

     zmatlaný do vidle vystydle krákorá,

letos už nikoho  nechce.

 

Podivná Dohoda s větvemi o pomoc,

s větvemi v krku.

Potupený kocour víří v síni: Hohóu.

Není to

moc pěkný pohled.

Zítra nás vykouše blanité slunce.

Zítra nás  vykouše veliká bílá.

Zítra se vztyčí a MASTNĚ A MRSKAVĚ

vysyčí.