Kdysi dávno, snad ještě v roce Srny, se Marie jednoho kalného

předjarního dopoledne vydala s kočárkem do městečka

pro zásoby. Jela po silnici a Holčičce do kočárku neustále

hlásila, co se kolem děje, a tak jim cesta ubíhala. Pak ale

Holčička usnula a před Marií se otevřel dlouhý a rovný úsek,

zastřešený loubím obřích jasanů. V dáli silnici křižoval potok,

či spíš byl pod ní protažen tlustou rourou. To místo bylo na

dálku rozeznatelné podle bílého zábradlí na obou krajnicích.

Najednou všechny zvuky utichly, jako když zalehnou uši,

ale nic takového se Marii nestalo. Na okamžik zaváhala, ale

pak odhodlaně jela dál. Blížila se. Překročila rozpatlaného

plže. Spadlou větev. Uhnula před divoce rozjetým autem.

U zábradlí po pravé straně se něco chrulo. Bílý sloupec mlhy.

A právě se zformoval do tvaru ženské postavy. Marie polkla.

Mlžná žena nehybně stála a zírala na ni. V jednu chvíli

dokonce jakoby zvedla ruku a ukázala prstem na Marii.

Fujtajbl! Když se Marie přiblížila tak na padesát metrů,

přízračná osoba se rozplynula.

Nějakou dobu si Marie myslela, že potkala strašidlo. Pak

to pustila z hlavy.

Rok na to, v roce Povodně, se Marii udělala ohyzdná vyrážka

na rukou. Tehdy pochopila o svědění všechno. Celé dny

se držela a hlídala, ale v jednu chvíli se to už nedalo odvrátit

a musela se trochu podrbat. Pak se musela podrbat ještě

jednou, o trochu víc, a pak už se jen svíjela v slastné křeči,

za nehtama jí zůstávaly cáry kůže, drbala se a vyla rozkoší

a bolestí, až do úplného vysílení. Za trest pak několik dní nemohla

pohnout prstem, aniž by jí suchá a zároveň oteklá kůže

nepopraskala do krve, ruce měla nestvůrně hnusné, drsné

a bolavé. A sahejte pak takovou prackou na malou hebkou

Holčičku, berte do takových pracek v obchodě chleba nebo

mince od prodavačky, utírejte prach! Škrábejte brambory,

krájejte rajčata, porcujte pomeranč! Solte polívku, hrabte se

v mase! K tomu jako bonus vagóny výčitek a nadávek na svou

vlastní adresu – že to nevydržela a zase podlehla nutkání. Že

nemá žádnou vůli, žádnou sebekontrolu! Snažila se ty ruce

každé ráno rozhýbat v teplé vodě, ale i tak ji bolely, praskaly

a krvácely. Několik dní se to hojilo, až do dalšího výbuchu

svědivé extáze.

Masti od Pána a jiných ranhojičů nepomáhaly, a tak Marie

jednoho dne požádala o pomoc svého kolegu Kormidelníka.

Kormidelník byl starý, zkušený, a leccos už v životě viděl.

Vyptal se na to a ono a nakreslil nějakou muří nohu na

okraj novin. Pár týdnů pak Marie byla plačtivá, ale přestalo

to. I když – přestalo… Spíš se to přestěhovalo, změnilo to

skupenství. Z rukou se to přemístilo do hlavy a tam to pak

zůstalo vězet spoustu let. S tím Kormidelník buď nepočítal,

anebo jí to zapomněl říct: Marie se zamilovala. Do Máchala.

Nebo to tak aspoň vypadalo, protože Máchal se jí začal zjevovat

ve snech. Byl to celník, co jim čas od času přišel na loď

zkontrolovat papíry.

Byl z těch, kteří svoje chování dokážou vytvarovat přesně

podle toho, co vám vidí na nose. Dokážou vás svou existencí

nezbadatelně vábit i odpuzovat zároveň, tak, abyste

se nikdy nemohli přestat mentálně škrábat. Následují vás,

když se vzdalujete, ale ustoupí a uhnou, když se přiblížíte.

Rozplácnete se o zeď, v lepším případě hrábnete do prázdna.

(V Umění Č. se prý podobná věc léta marně cvičí pod indiánským

názvem „Lepivá ruka“.) Nikdy, nikdy se nedozvíte,

jestli se tím tito celníci baví, či zda to dělají mimovolně jen

na základě svých reflexů – a v tom je právě ten vtip: Kdybyste

to věděli, dávno jste se na to už vykašlali…

Jednou za rok ho Marie zvala spolu s Herbertem a mnoha

dalšími návštěvníky-muzikanty k rybníku. Máchal byl samozřejmě

tím nejváženějším hostem, ale to nikdo kromě Marie

netušil, možná ani on. Přijížděl vlakem do městečka pozdě

večer a hned ráno před východem slunce zase mizel, zatímco

ostatní návštěvníci ještě vyspávali. Když se blížila hodina Máchalova

příjezdu, Marie se pod nějakou záminkou vytratila

a šla ho vyhlížet. Pokaždé došla až k bílému zábradlí, kde

silnice křižuje potok, tam se usadila a nyla. Když se objevil,

slezla, řekla ‚Ahoj‘ a přidala se k němu. Za pochodu trochu

klábosili, ostrou chůzí za dvacet minut došli k chatě a vmísili

se mezi ostatní. Pokaždé to bylo takhle, a Marie se na to celý

rok těšila.

Zpočátku ji tahle tajnost povznášela, postupem času si ale

čím dál víc připadala jako ten největší chudáček. Jako by

žila a myslela jenom napůl, druhou polovinu Marie a jejího

času totiž okupovalo sladkobolné vzpomínání na cosi minulé,

co se nikdy nestalo, a snění o čemsi budoucím, co se nikdy

nestane – přítomnost se z toho jaksi vypařila.

Byl to dost rozeklaný způsob existence. Marie nejprve jen

čekala a doufala, že to samo přejde. Aby si trochu ulevila,

napsala o tom do šuplíku umění plné vzdechů, které ji pak

trápilo skoro ještě víc než Máchal: bála se, že ho někdo najde,

ale bála se taky, že ho nikdo nenajde.

Po několika letech slastného zoufalství, které mělo s předchozí

vyrážkou podobnější průběh, než by se na první pohled

zdálo, Marie konečně pochopila, že pasivní vyčkávání tady

nepomůže: Čas na její trápení neměl vliv, nezmenšilo se

ani o milimetr! Už dál nemeškala a vydala se s tím opět za

Kormidelníkem.

„Ale fuj, to se nemělo stát,“ prskal chvíli mudřec. „Mělas

mi to říct hned, teď už to bude pěkně zažraný.“

Marie se pak na Kormidelníkovo vyzvání snažila co nejlépe

popsat průběh a okolnosti své „choroby“, lodivod pozorně

míchal grog a přikyvoval. Když se však do Mariina vyprávění

připletlo Máchalovo jméno, atmosféra v místnosti se rázem

změnila. Jako kdyby někdo zatáhl roletu.

„Jo tak Máchal řikáš? Ten celnik jako, ta pijavice vycmrdlá?“

ujistil se Kormidelník, že dobře slyšel. Jeho hlas

najednou zněl tak vážně, jako kdyby se mluvilo o nádoru

nebo leukémii. „No tak se do toho dáme. Ale Máchal, milé

děvče, to je něco jako zkoušet prohodit barák voknem,“ prohlásil

a vyhrnul si rukávy. Pak sebou bez varování plácl na

kavalec a ztuhl!

Marie zatím čekala v křesle s očima navrch hlavy a neklid

v ní rostl stejnou měrou jako nuda. Věděla, že Kormidelník

občas takovéhle věci provádí. Naučil ho to jeden bezďák, co

ho před lety vytáhli z jezu a on jim pak ještě místo vděku

vynadal, proč ho nenechaj na pokoji, když „pluje na Jakuty“

nebo tak něco. Kormidelníka to ale nějak zaujalo, zavřel se

s tím špindírou na dva dny v podpalubí a vypil tam spolu

s ním všechny zásoby rumu. Od té doby dokázal i on nejen

opustit tělo (což zajisté dokáže každý kořala), ale taky se do

něj pěkně sám, bez cizí pomoci, zase vrátit zpátky; jediné,

na co se muselo zvnějšku dohlédnout a za každou cenu nekompromisně

odehnat, byla zdravotnická pomoc – ta mu

mohla v takové situaci pěkně zatopit, možná ho i zabít!

Jenže hodiny v rohu kajuty tikaly a dědek zatracená byl

pořád bez sebe, byl tuhý jako prkno, a Marie se děsila, aby

někdo nepřišel, nedejbože třeba Pán, který občas neodolal

nutkání Marii cestou z práce vyzvednout. Zrovna ten by ho

totiž nechal odvézt rovnou k sobě na pitevnu.

Marie už nevěděla, jak si sednout. Vyšťourávala si aspoň

špínu nehtem o nehet, ale vzdálit se a nechat Kormidelníkův

korpus bez dozoru, to si netroufala. Na horizontu doutnal

hnědý soumrak a potom padla tma, prošpikovaná ostrými

světly aut, lamp a vůbec celého toho velkoměstského cirkusu.

Kormidelník už byl pryč skoro dvě hodiny a Marie se

pomalu nořila v zoufalství. Přehrála si v duchu všechny hrůzostrašné

scénáře, které dokázala vymyslet, a chystala se to

vzít zase znova od začátku, když se konečně hadry na kavalci

pohnuly. Skokem byla u vypínače a v kapitánské kajutě

rozsvítila. Uf!

Kormidelník si nespokojeně odchrchlal a Marie, oslněná

nárazem prudkého světla, by přísahala, že vidí obrovského

rohatého brouka, jak celý od krve vypochodoval Kormidelníkovi

z pravé ruky a seskočil na podlahu. O podlahu v tu chvíli

dokonce i něco cvaklo. (Později zjistila, že to byl opravdu

brouk-roháč, jejich starodávný kovový otvírák, co ho měli na

lodi odjakživa.)

„Rum,“ pravilo Kormidlo. „Spíš asi dvojitej…“

Marie šťastně nalila a podala plecháč, a jen taktak potlačila

nutkání vrhnout se dědkovi kolem krku, tolik se radovala,

že je zase mezi živými.

„Tak sem to tam trochu srovnal,“ řekl po chvíli lodivod,

když se byl protáhl, napil a rozdmychal vyhaslou fajfku.

„Ale… poslyš, Marie…,“ zabodl jí zničehonic vzteklý zrak

až do mozku, „já tě varuju!!!“

Marie se naježila, ale klidně si mohla ušetřit práci, protože

ono to dál nijak nepokračovalo, byl to jenom takový záblesk.

Noe si moudře zhluboka odplivl a zářivě se na Marii usmál:

Jako že všechno bude fajn.

Pak zase dny ubíhaly jakoby nic. Efekt té zvláštní procedury

bohužel nebyl tak dokonalý, jako když se kdysi zahánělo

svědění, ale aspoň se to už nikam dál nevrazilo.

Mariina posedlost Máchalem sice úplně nezmizela, ale Kormidelník

ji asi doopravdy nějak magicky zpacifikoval, uvázal

u boudy nebo zavřel do krabičky, kdožpak ví. Přinejmenším

to zahanbující umění plné vzdechů Marie přestala ukrývat

v šupleti a s úlevou je hodila přes palubu. Prach to pohltil.

V krajině se ale tehdy něco stalo: Do stromu u bílého

zábradlí, tam, kde silnici křižuje potok a kam Marie chodila

Máchala každý rok vyhlížet, bacil hrom. Strom se rozmlátil

o silnici a zábradlí přitom dost pocuchal. Vlastně ho spíš

přerazil, přesně v místě, kde ona sama sedávala a kde… Když

to uviděla, vzpomněla si na dávnou příhodu z roku Srny, kdy

ještě po soužení s vyrážkou ani s Máchalem nebylo památky:

To strašidlo tenkrát… To strašidlo tenkrát mělo její kabát.

Ano, ten světlej, co si ho koupila ani ne před týdnem.

Dobří lidé strom uklidili a zábradlí opravili a natřeli. Teď

je na něm cedulka: „Vymáhání dluhů“ a jakési znepokojivé

telefonní číslo. Uprostřed polí!

A v Horní chatě se usadil Bimbasník.