Vari,

to ne verše.

To ptačí křídla

rozložit na slunci, aby oschla.

Tak letky, tak pírka.

Aby světlo,

aby světlo očí

mohlo vyčistit to všechno,

do posledního písmenka.

Tak sedí král ve vysoké židli,

v trůnu,

a vypadá to jako karta.

Král je tuhý.

Jeho kůže, je-li kůží,

šedá, betonová.

Král – socha. Ruce má useknuté v zápěstí.

Z pahýlů mu rovně tryskají dva proudy ohně.

Je možno krále rozehřát:

Beton jeho obličeje, krku, hrudi se pak zbarví

nesměle, potom směleji červeně,

oranžově.

Ohňové proudy z pahýlů se tehdy ohnou do oblouků,

poztrácejí na síle.

Král má na hlavě korunu z pícháků,

jako by byl Sochou Svobody.

Někdy se stane,

že král se zvedne sám, černohnědý,

lesklý tukem,

za korunu dredy,

za nos probodenou placku,

za panděro volský měch.

Sukénku hravou, ozdoby z ptačích kostí.

Syrový prasečí puch.

Ruce má zdravé a tančí –

je kanibal.

Tehdy je Lyka ve své kůži.

Všechno mi tě připomíná

Lyka zas vypráví o ruské ruletě:

Je to snad kuchyň blízko Paky,

barový pult na fakultě.

Mládeneček pokroucený

Lyku volá k svému stolku.

Řeč jeho zní, ó, jak sladká! Zná snad

všechny její spisy…

Tak, Lyka žádá lichocení vkusné.

Jenže pak začne chlapíček vědět moc,

znát i tajné klikyháky,

poslední z posledních,

neúprosně,

špinavý pařát

prostrčí všude,

zatíná do mozku, do srdce.

Lyka?

Bojí se ranit, bojí se zahnat invalidu.

Bojí se přiznat pohrdání,

Lyce tak pomalu vysychá morek z kostí –

ani o tom neví.

Že ani neslyšela jeho jméno,

jeho jméno je

skřet.

A vedle v baru sejde se Lyka se Sodem,

takovým jakoby tatínkem.

Sod říká jako když duje do katastrof:

Já nevím,

jestli o tom víš,

ale už rok dva tři,

choděj ti dost hrozný dopisy.

Chytá je Svatěj, tvůj muž.

Nad každým dopisem

zahraje si ruskou ruletu.

Zatím mu to díky bohu vychází!

Je ale potřeba s tím něco

UDĚLAT!!!

Lyka se rozblázní děsem

div se, že nezcepení pod tou lavinou,

a taky obdivem nad Svatí mužností.

Nad tou hrou o život,

co není pro diváky.

Sod Lyce podá dopis, co ještě není,

teprv má být napsán,

jen tak pro zajímavost.

Dopis: Hrůzný ajntopf.

Jedna věta nějak trčí:

Snad mě tvůj polibek zcelí,

když já sám nedržím pohromadě ani trochu…

Lyko, máš strach.

Že nejen tvůj Svat,

ale už nikdy nikdo

neuvěří,

že skřeta neznáš!

Že jenom na chvíli vidělas ho při karetním stolku.

Zpocené zvíře řítíš se pryč,

pryč z té školní budovy.

Hledáš klíčky od auta, hledáš

kde sou kurva ty klíče! Nemůžeš najít.

Hledáš auto.

Nemůžeš najít. Běháš sem tam.

Ptáš se lidí,

zda neviděli stříbrnou oktávku bez znaku.

Ptáš se: Kdo je skřet?

Proč strká rypák do té lásky?

Do toho psaní?

Do psaní vůbec?

Má ho tam strčenej

odjakživa. Pán vin.

Poťouchlý

jak Lyka sama.

Auto řídila naposledy

před deseti lety.

Ale oktávku bez znaku?

Nikdy.

Ta je příliš užitečná,

příliš rychlá.

Příliš vzácná. Příliš, příliš dobrá pro Lyku.

Řízení auta,

řízení čehokoliv.

Kámen v poli, spadlá větev

Ty housle se na ni samy vrhly.

Jako by se stébla chytly. Obsedly ji?

Dřív ji ničí housle nezajímaly,

když někdo naladil violu hlouběji

než měl, kochala se,

dobytek špinavej.

Tyhle jí samy nalezly do rukou, toulavá kočka

v domě na prodej

v Nové Pace.

Třicet let je nikdo neměl, krásné.

Vypůjčila si je nadýl.

Když to měřil Mistr houslař v prackách,

když říkal dušička dobrá,

třásla se Lyka jako by vyšetřoval ji.

Třásla se strachem, Kostěj Nesmrtelný,

duši schovanou v křehké věci

někde mimo.

A Sodík naříká:

„Neblbni“, „to nemá smysl“, „co blbneš“,

„nedělej to“,

„radim ti dobře“.

Říká to tak vášnivě.

Pozdě,

už na ni nemůže.

Lyka chce dostat ty svištící ďábly!

Hraj,

musíš hrát přes mrtvoly.

I přes svou vlastní.

A bratr Lucius:

Ještě jsme tě, Arano, neviděli na housle hráti.

Říká jí Arano,

tak jako většina starších bratrů,

tak jako většina otců. Má to ráda.

Zahraje mu Pařezovou chaloupku, zahraje mu

Spi děťátko spi.

Lucius se jedovatě svíjí, tak jako Sodík při Osiřelo dítě.

Jinak snad Lucius není Sodovi podobný.

Lyka tu pokouší něco tvrdšího,

tvrdšího a taky měkčího než kdy dřív.

Nedočká se ničeho,

Nedočká se pochvaly,

jedině snad v případě žebroty.

Líbí se jí taková dohoda.

Bude se ji snažit porušit

stůj co stůj.