Týden po úplňku, tedy první čtvrť, Maruška strávila v hrozných

mukách. Slast a libost se vzdalovala – i když na miláčka

se vzpomínalo hezky, to zas jo. Byl krásnej, vtipnej a tajemnej.

Až moc! Maruška si v duchu přehrávala všechny

doteky, ale i věty, které si spolu řekli, a snažila se v nich

najít nějaký klíč. Marně. Zároveň zoufale studovala kalendář

a počítala, kdy vlastně má přijít… ehm… rudá jízda,

a jak je to s těmi plodnými a neplodnými dny, a taky si

růžovou fixkou vyznačila tu táborově-úplňkovou noc a rozhodla

se, že si vyznačí i večer, kdy se s Mauglím u kašny

seznámila.

Když nalistovala patřičnou stránku, polila ji hrůza. Ten

večer u kašny byl totiž… taky úplněk. A to mohl bejt ten klíč,

co dosud marně hledala.

Všechno by do sebe najednou zapadalo: Zbynďu honil pes,

Čoňku, když onehdy šel od ní, kousl pes, na ni samotnou

se taky vyřítil obrovskej pes, a ten bezďák na toho psa volal

Mauglí, a pak na ni oba několikrát z dálky zírali, a Mauglí

sám jí říkal, že teď hraje psa a že pan Varga (sakra, to je

jméno jak stvořený pro bezďáka!) mu prý říká, že je inverzní

vlko…

„Do prdele!“ zavyla Maruška nešťastně.

„Co je?“ zamžourala na ni ze spacáku copatá Sára, které

kdovíproč všichni říkali Kůže, a natáhla se pro brýle a pro

mobil. „Nešil, Marko, dyť eště nestáváme,“ a odložila oba

předměty zase stranou. „Heleď, děje se něco? Připadá mi,

že cos držela tu noční hlídku, chováš se strašně divně. Jako

dybys byla zamilovaná a vyděšená zároveň.“

Kůže studovala psychologii.

„Prosimtě, Kůže, co to je inverzní?“

„No to je něco jako vobrácený, převrácený… Heleď, řekneš

mi konečně, co se děje? Třeba se s tim dá něco dělat,“ loudila

a vábila zvědavá.

„Převrácený? Seš si tim jistá?“

„No jasně. A co má bejt?“ divila se Kůže.

„Co by sis představila pod pojmem inverzní vlkodlak?“

zeptala se Maruška s výrazem krajního zoufalství.

„No, dejme tomu, že vlkodlak je pohádkovej člověk, co se

za úplňku mění ve vlka, takže inverzní vlkodlak by měl bejt

pohádkovej vlk, co se mění v člověka.“

„Za úplňku…“ dodala Maruška.

„Nó, asi za úplňku,“ pravila rozšafně Kůže. „Ale to asi

nebude ten tvůj problém, že ne?“

„Právě že jo,“ na to Maruška. „Nejenom, že sem asi do

inverzního vlkodlaka zamilovaná, ale teďka vo úplňku sem se

s nim i vyspala! Myslela sem, že je to normální kluk!“ A je

to venku, klidně mě třeba poser, Kůže!

„Počkej, úplněk byl v úterý, jak sme tak strašně zakufrovali

při tý etapovce. Chceš říct, že tady, na táboře, ses s někym…

Znám ho?“

Kůže před měsícem získala klasifikovaný zápočet z volitelného

předmětu „Rozhovor s klientem“. Takže moc dobře ví,

že nemůže Marii říct, že jí straší ve věži, právě proto, že jí

evidentně ve věži straší. To je takovej psychiatrickej paradox.

Maruška zavrtěla hlavou, ale nebylo jasné, jestli to mělo

znamenat „neznáš“ nebo „neřeknu“.

Zcela probuzená Kůže se vysoukala ze spacáku a zapálila

vařič. Tohle chtělo kafe.

„Marko, pohlídej to, prosim tě, a udělej si taky, jestli chceš.

Já musim čurat,“ pravila a odkráčela k umývárnám. Taky si

to chtěla v klidu promyslet.

„Tak teď zas jdu já,“ uvítala Maruška Kůži, vrazila jí do

ruky plecháč s hotovým kafem a odběhla.

Tu hlídku měla Marka v úterý dvojnásobně dlouhou, vzpomínala

si Kůže. Čtyry hodiny. A hrozně, ale hrozně podezřele

moc ji chtěla. A ke všemu na ní chtěla bejt úplně sama. Pak

ji střídal… Zbynďa.

Zbynďu jako vlkodlaka si Kůže při troše dobré vůle představit

dokázala, ale že by se do něj Marka zamilovala a vyspala

se s nim a pak se kvůli němu takhle trápila? Nemyslitelné.

V tom bude spíš nějakej externista.

„Fůůůůůj, to mi spad kámen ze srdce,“ přiřítila se Maruška

ke stanu, ale dovnitř nevlezla.

„Kůže, podej mi prosimtě támhletu taštičku, ne, ne, tamtu.

Jo, jak sou tam vložky. Dík!“ a zase odkvapila.

Ty vole! dumala Kůže. Takže štěňátka nebudou, to je jistý…

Snad se teda teď klientka uvolní a snáz mi poví, jak to má

s tim vlkodavem nebo čím, to mě fakt začíná zajímat. Bludy

jsme ještě nebrali, ale tohle je zajímavý i samo o sobě.

„No, a pak sme slyšeli Zbyňďu, jak k nám supí, a von

mi řek, ať mu schovám tričko a kraťasy, že Zbynďu odláká,

68 abych se mohla v klidu vrátit do tábora, a za měsíc vo úplňku

čau. A Zbynďa pak vyprávěl, jak ho honil nějakej obří pes.

To je dost divná náhoda, nezdá se ti?“ ukončila vyprávění

Maruška.

Divná náhoda, ale pořád jenom náhoda. Kdepak, Marka

se nezbláznila, na paranoiu je to málo, uzavřela si pro sebe

vyšetření budoucí lékařka. Jenom je popletená čuměním na

filmy o upírech a vlkodlacích, a taky už jí hormony lezly na

mozek a potřebovala kluka. A do toho se sešlo pár náhod,

teda vlastně synchronicit, a to je celý.

„A jakej vlastně byl, ten tvůj… vlkodlak? Jako… víš co,“

usmála se Kůže a udělala výmluvné gesto.

„To se… neřiká,“ zarděla se Maruška a bylo jasný, že byl

skvělej a že je zamilovaná až po uši. Kůže jí to trochu zazáviděla.

Nejenom tu zamilovanost, i to další, protože – sex s vlkodlakem,

to zní fakt sexy. Vlkodlak je přece jenom zvíře, dravec,

smysly, tesáky, krev, síla, instinkty a tak – určitě pořádnej

samec! Vlkodlak je vlastně archetyp! Skvělá symbolika…

Čekání

Archetyp měl před sebou zase skoro měsíc psího (nebo vlčího)

života. Maruška byla v Bystřici, tak ji nemohl ani vídat

ve městě, a ještě ke všemu nastala pekelná vedra. Slunce pálilo,

žhavilo beton, dráty, kovy, tráva byla sežehnutá, o louži

jsi nezavadil, a když se Mauglí chtěl napít, musel požádat

pana Vargu, aby s ním šel k pumpě a napumpoval mu do kyblíku.

Vlastně jim úplně nejlíp bylo v jejich chladném sklípku.

I ptáci zarytě mlčeli. Mauglí četl, co mu přišlo pod packu,

a byl líný jako vandrák v červenci. Ani pan Varga se teď

nevydával nikam daleko, stačilo mu prošmejdit pár košů kolem

stánku s pizzou a bylo. Mauglí mu to pak pomohl sníst.

Někdy taky prohnal kočky a sežral jim jídlo z plastových

mističek, které za zeď přinášely babky.

Večery byly fajn – často teď chodili s panem Vargou do

letňáku. V letňáku se pouštěly filmy na plátno a někdy taky

jídlo na zem. Mauglí se tam prodral hned, vždy tak, aby si

trhač lístků myslel, že patří k nějakým lidem. Hned se ale

od nich odpojil a vybral nějaké pěkné místo panu Vargovi.

Ten se do kina proplížil až ve chvíli, kdy to trhač vzdal,

a film byl v plném proudu. Pan Varga se mohl spolehnout

na Mauglího, že mu začátek dopoví. Když byli v kině poprvé,

film se jmenoval Mrtvý muž. Málem vypukl skandál, protože

nějaký chlapec, který chtěl zamachrovat před slečnou, začal

křičet, že pan Varga smrdí a ať kouká vypadnout.

Což o to, pan Varga skutečně smrděl. Ale vypadnout se mu

nechtělo, protože pan Nobody právě sebral Williamu Blakeovi

brýle a namaloval mu další čáru na obličej a do toho

zněla hrozně osudová kytara. Nakonec musel hocha zklidnit

Mauglí, tzn. tiše a hnusně na něj zavrčet. Mládenec s brbláním

odtáhl dívku na druhou stranu amfiteátru a naštěstí už

dal pokoj.

Napříště udělali preventivní opatření: Pan Varga si vzal

čisté šaty z charity a ráno, než chlap v montérkách přišel do

práce a otevřel bránu, se umyl u pumpy. Dokonce se i přitom

mydlil – za jedním náhrobkem našel plastovou lahvičku s něčím,

co dělalo bubliny a silně vonělo. Kouzelnou chůvu Nany

McPhee díky tomu viděli už pěkně bez vrčení. Mauglímu se

ten film moc líbil a dlouho si o něm pak s panem Vargou

povídali. Od té doby se pan Varga docela pilně myl – ne

pokaždé, když se chystali do kina, ale aspoň jednou týdně.

Naposledy při tom dost ošklivě nastydl. Kašlal pak mnohem

hůř než kdy předtím a kašlat vlastně už nikdy nepřestal.

V podstatě upjatá a vzorňácká Maruška si na myšlenku,

že Mauglí opravdu je vlkodlak, zvykala velmi těžko. Všechna

ta jeho záhadnost a roztomilost se najednou jevila v trochu

jiném světle. Ale nezmizela docela, to zas ne. Jenže když zase

pomyslela na to, že se vlastně vyspala s psem, zoufala si a bylo

jí z toho ošklivo. Jaképak by s ním, čistě teoreticky, asi měla

děti? Zamilovanost se tím ale nezrušila, jen zkomplikovala.

Musela na něj pořád myslet a pořád ji na celém těle pálily

a hřály jeho polibky. Když tábor skončil a děti si v Praze na

náměstí rozebrali rodiče, rozloučila se Maruška se Zbynďou,

Kůží, zdravotnicí a hlavasem a vydala se kolem kašny domů.

Ze zvyku se podívala do škvíry mezi prkny, jestli tam není

vzkaz, ale najednou za sebou uslyšela cvakání drápů, jako

když se na semaforu rozsvítí zelená, a ve volné ruce ucítila

srst. Obrovský černošedý pes jí vsunul hlavu do dlaně a oddaně

se jí zadíval do očí. Zmateně ucukla, ale pak tu psí

hlavu pohladila. V uších jí začalo šumět, myslela, že sebou

na dláždění sekne. Dostrkala kufr zpátky k lavičce a sedla si.

U podloubí seděl vágus a nespouštěl z ní oči. Asi pan Varga.

„Ach jo, Mauglí,“ řekla Maruška ztrápeně a pes, až dosud

zaujatý lízáním její ruky, promluvil lidským hlasem. Bylo

úplně jedno, co řekl, ale tímhle si to u Marušky definitivně

posral. Maruška byla ochotna skousnout dvě identity svého

miláčka, které by byly jednoznačně oddělené. Opravdu si ale

nechtěla nic začínat se zoofilií, ta ji děsila. Rozbrečela se.

„Tohle nepude, Mauglí,“ řekla pak. „Já sem jenom vobyčejná

holka. Prostě nemam na to, abych spala s vlkodlakem.

A ještě ke všemu inverznim, co se zjevuje jednou za měsíc.“

„Už se mnou nechceš… mrdat?“ podivil se Mauglí. „Já

myslel, že se ti to líbilo.“

„Moc,“ odpověděla Maruška. „A vo to je to komplikovanější.“

„No, ale povídat si se mnou můžeš, ne? Já tě mam tak

rád, Maruško!“ dodal bezelstně. „A jsem pořád tady někde

poblíž. A vo úplňku můžeme jít někdy na čaj a na pivo,“ říkal

Mauglí a nadšeně při tom mával ocasem. „Nebo… anebo…

my teď s panem Vargou chodíme do letňáku, nechceš jít

někdy s náma? Hrajou tam filmy!“

„Tak jo,“ usmála se skrze slzy Maruška. Ulevilo se jí, jak

samozřejmě a mile vlkodlak přijal její kopačky.

„Mauglí,“ vzpomněla si najednou. „Já mám pořád ty tvoje

věci. A v kraťasech bylo i dost peněz v padesátkách. Já jdu

teď domů a všechno musím vyprat. Až to uschne, donesu ti

to, jo?“

„Jo, to budu rád. Ale nevim, jak to vodnesu,“ zrozpačitělo

zvíře.

„Heleď, Mauglí,“ napadlo Marušku. „Támhleten je pan

Varga?“ a ukázala k podloubí.

„No jasně, to je pan Varga! Mohla bys to dát jemu!“

Maruška na pana Vargu zamávala a on se v odpověď rozkašlal.

Jak řekla, tak udělala. Na druhý den přinesla v igelitce

Kenvelo pečlivě vypraný a vyžehlený textil, vydrbané sandály

a vlastnoručně ušitý kožený váček s padesátikorunami. A dva

řízky, jeden pro pana Vargu, jeden pro Mauglího.

„To ste hodná, slečno,“ řekl pan Varga, ona se smutně

usmála a odkráčela. Mauglí chvíli běžel s ní a pak se vrátil.

Bylo na čase vyrazit domů.