A není mrtvý, spíš semišový, krotký.

Dá se jím listovat.

Prohlížíme kresbu na křídlech, není symetrická.

Odcházíš k moštárně.

Přes trosky města,

zpřelámaný beton, rozcapený asfalt a zrádné trhliny,

odcházíš přes hluboké tůně, přes kypící blitky, přes zbytky jídel,

organický odpad.

Kvasí to a valí se z děr jako magma.

Vylézají špindírové,

pozorují,

jak našlapuješ, jak se snažíš neuklouznout.

Za chvíli doběhneš a budeš v bezpečí.

Stojí tam hlupáček v hráškovém tričku,

znavený, šťastný,

zachránil svět a právě odmítá pocty.

Ale kdybyste mi chtěli udělat radost, říká,

přineste mi loďku. Já je sbírám, hele.

Hned je všem ukáže, tři čtyři krabičky z bledého plastu.

Škoda, že žádnou u sebe nemám.

Začíná hostina ve sklepě, skví se tu pohoří barevných jídel.

A když je snědeno, objeví se mísa – promítací plátno,

zíráme do jahod velikosti jablek.

Každý, ač přežraný, znovu se roztouží.

Možná jsem to zařídila já.

Tázavě se po mně ohlédneš, a opravdu –

skromně se usmívám.