Ostrovní Kniha (recenze Zlatého věku Michala Ajvaze)
Zlatý věk, nejnovější próza Michala Ajvaze, je psána jako cestopis – takový ten ze starších dob, kde autor za správnost ručí svým kloboukem a tygří kůží v salónu. Pojednává o vymyšleném bezejmenném ostrově v Atlantickém oceánu a jeho obyvatelích. Jak už jsme u Michala Ajvaze zvyklí, i v této knize bují fantastické nápady (místy tak divoce, až máme strach, že se vlastní vahou zřítí), vnořování a zrcadlení, labužnictví, potěšení pro většinu smyslů (jedině snad hmat zde byl trochu opomenut), ale i něha, laskavost a starosvětská patinovaná elegance, posedlost jazykem, gramatikou, písmem, písmenky, a vůbec všelijakými znaky. A také humor – či spíš taková tichá odtažitá pobavenost.
Čím je tento román jiný, nový, lepší než dřívější autorovy prózy? Neřekla bych, že by kvalita spočívala v soudržnosti (tj. že by šlo o kdovíjak vybroušenou kompozici, kde by nebylo slova navíc). Určitě však je Zlatý věk knihou mnohem úplnější, celistvější. Víc knihou „o všem“, než ty předešlé. Je polemikou s naším (západním) způsobem života a myšlení, s hodnotami, se vztahem ke kultuře a umění, literatuře, textům, k přírodě, k sobě… Působivé je, že se zde „polemizuje“ celým tělem – to, o čem se hovoří, je zároveň také předváděno prakticky ve způsobu, jakým se o tom hovoří. Zlatý věk je knihou o nemožnosti vyprávět (či sledovat) příběh, aniž by se z něj nestala krakatice s tisíci chapadly odboček, vsuvek a vysvětlivek.
Ostrov, o kterém je v Zlatém věku řeč, je tak trochu rájem na zemi. Nebo spíše protikladem našeho světa, dohnaným do krajnosti. Lidé tu nestrádají hladem, zimou, nemocemi. Netouží po moci ani po slávě, nevraždí a nekradou. Jsou taktní, citliví, pasivní, nic moc nedělají, věnují se převážně svým zálibám – zvukům, barvám, tvarům, vzorům, skvrnám – kochají se jejich pomalými proměnami a pomíjivostí. Žádné prudké vášně mezi nimi nehoří. (Ostatně oheň nemají v lásce a k ničemu ho ani nepotřebují.) Nevzrušuje je ani minulost, ani budoucnost. Jsou tedy v přítomnosti? Tady a teď? Těžko říci, skeptický vypravěč neustále naznačuje, že jsou spíš trochu mimo, že jsou pohlceni a uneseni svými zvláštními zálibami. Je to podivná společnost, v které jako by chyběl mužský princip (už jsem se zmínila o symbolickém ohni), ale i veškeré „mužské“ vlastnosti lidstva: rychlost, rivalita, potřeba vlastnit, touha po moci, slávě, po nesmrtelnosti aspoň prostřednictvím uměleckého díla, potřeba vynikat, aktivita, činy. Způsob, jakým se ostrované brání vpádům dobyvatelů a vlastně všeho, co by jim jejich svět pokazilo, stojí za zmínku: je velmi ženský, vodní, je to způsob pohlcení. Vetřelec vyzbrojený aktivitou, ctižádostí, vášněmi, myšlenkami, vědou, vírou, argumenty atd. tu nenarazí na sebemenší odpor, ostrované jsou zvědaví a povolní. Visí mu na rtech, zrcadlí všechno, co od něho vychází. Čímž ovšem vytvářejí velmi podivný, ironizující kontext. Dobyvatel se začne cítit nesvůj, tradiční pravdy (vyrvány ze svého prostředí a nazřené nezúčastněnými očima ostrovana) už mu nejsou oporou, v závěru pak zcela rozzrcadlen a rozleptán splývá s ostrovany a podřizuje se jejich notě, anebo znejistěn prchá.
Prudké vášně, vraždy, hrdinství, mytologie, umění – zkrátka všechno to, co ostrované postrádají a čím v podstatě opovrhují, se na ostrově přesto vyskytuje – a to v ostrovní Knize. Kniha je neuchopitelná na všechny možné způsoby: neustále se proměňuje, koluje totiž mezi ostrovany a každý může číst, dopisovat, přepisovat či vymazávat, co se mu zlíbí. Aby tato činnost byla proveditelná i technicky, vsuvky se do textu vlepují ve formě pruhů papíru složených do jakýchsi kapes. Vsuvky existují nejméně na šesti úrovních a často jsou velmi rozsáhlé. Z toho důvodu je prakticky nemožné tuto Knihu (Matku všech knih? Praknihu? Nevědomí?) poznat, ba ani přečíst. Vypravěč vymezuje dva extrémy – čtení vertikální a čtení horizontální – z nichž ani jedna taktika nevede k ničemu. Takže zbývá jen tak „surfovat“ a kochat se náhodnými nálezy, na nichž oko ulpí, anebo věřit, že směr listování je veden (intuicí třeba) tudy, kudy má. Působivý je obraz, kdy vypravěč si vezme knihu na pláž a pozoruje ji otevřenou, stránky s rozvětveným systémem vsuvek v tu chvíli vytažených z kapes vlají ve větru jako chapadla chobotnice (krakatice? – motiv, který nás potká v Zlatém věku častěji). V této Knize se tedy vyskytují všechny „stínové“ vlastnosti ostrovanů, a jestliže v souvislosti s životem na ostrově padlo slovo nirvána, zde se setkáme dokonce i s opravdu silným obrazem pekla – v závěru příběhu o nepřátelství dvou rodů, když se princezna Hios mstí matce za vraždu svého milého. Závan síry jiného druhu spatřuji ve vypravěčově vsuvce, která se ostrova příliš netýká, (ovšem principy Knihy platí – a zároveň vytvářejí alibi – i pro Zlatý věk) ve slovech francouzské lupičky, která sedí na neonovém písmenu a vypráví svému pronásledovateli o podivuhodných výjevech na obraze, který si chce koupit. Mašina, prolhaný stroj na dlouhá souvětí neúprosně sestavuje nekonečné řetězce surreálných nesmyslů…
Nebe-peklo, ba ani dobro-zlo nejsou těmi nevýstižnějšími vymezeními opakovaně se vtírající duality, protože v sobě obsahují hodnotící prvek. Spíš jde o dualitu typu oheň-voda, jin a jang, muž-žena.
Vypravěč uvažuje o tom, jak se ony vášnivé a krvavé „mytologické“ historky do Knihy dostávají a tvrdí, že buď ze snů (jungián se potěší), nebo deformováním historek kdysi vyslechnutých od námořníků – což je vlastně totéž. Napadá mě vysvětlení, ve kterém by konečně nalezl uplatnění název románu (Zlatý věk), s kterým jsem si až dosud nevěděla rady: Odkaz k času, k časům, které byly a přežívají v nějakých divných, pokroucených vzpomínkách. Kde vlastně leží ten Zlatý věk? Byl už nebo teprve bude? My jsme tady, v Evropě, a oni na ostrově v Atlantiku – zároveň. Že by čas byl směnitelný za prostor? To není zas tak nepředstavitelné. Ze všeho toho zrcadlení zrcadlení se ozývá drobné chichotání a jednoznačná odpověď chybí. Což jsem ráda. Ale možná jsem si vybrala vysvětlení příliš krkolomné.
Tím jsem však zdaleka nevyčerpala všechny půvabné Ajvazovské motivy, které se ve Zlatém věku (ale i v dřívějších knihách) opakovaně vyskytují a které jsou hodny zamyšlení (nebo aspoň pohrávání). Za všechny třeba takové situace, které by se mohly jmenovat „prohnat text jiným kódem“ – to když hrdina čte vzkaz z poloh zemědělského nářadí, dívka vyslechne fantastický příběh – naslouchajíc diktované obchodní korespondenci ve švédštině, ostrovanům se písmo stává skvrnami a skvrny písmem atd. Další motiv jsem si pro sebe nazvala „kolektivní úsilí částí ve prospěch jedince-celku“ – v jiné knize bílí mravenci vytvoří sochu tygra, v Zlatém věku dívka je zakleta čarodějnicí v 33 krabů – kteří, místo aby se rozprchli, vytvářejí společně nápisy, jimiž komunikují s milencem oné zakleté dívky. Není těch motivů příliš? Nehoní se tu příliš mnoho zajíců najednou? Ani ne, je to zcela v řádu ostrovní Knihy.
Vůbec jsem se nemohla odhodlat začít o Zlatém věku psát. Je to text otevřený do všech směrů, v každém chapadélku reprodukující sám sebe, rezonující jako kruhy na vodě, když se do ní vhodí kámen. A přece jako by chyběl ten správný ocásek, za který by bylo možné toto dílo uchopit a vytáhnout pod světlo interpretace; nebo jinak – ocásků jako by se nabízelo mnoho, ale každý z nich je autorem předem odhalen a odhryznut… Ta nejlepší díla se nějakým způsobem dotýkají lidské podstaty, jakéhosi prazákladu. Dá se něco takového říci o Zlatém věku? Nevím – snad se dotýká právě tím, že konstruuje cosi velmi nelidského – jako by šlo o jakýsi překrásný křehký strojek, o jehož účelu je (v řádu ostrovních zvyků a také ve smyslu napomenutí vypravěče v úvodu Zlatého věku) neslušné spekulovat. Opačné póly už nebydlí na jednom každém předmětu, jsou od sebe odříznuty časem o prostorem. Jediný nerozpolcený tvor, znalec světa „tady“ i „tam“ – vypravěč – je z této zkušenosti celý malátný, a nejraději by už zase na svůj ostrovní pobyt zapomněl (znovu spokojeně upadl do polarity). Ba ne, my moc dobře víme, že vypraveč na ostrov nechce zapomenout a i kdyby chtěl, nemůže. Jeho poznáním však získal bohužel jen poněkud odtažitý vztah k svému rodnému prostředí, takže má teď takové dva. Není už ani tady, ani tam. Je tak nějak příjemně mimo. Máme před sebou bezva infernální nadsázku? Anebo vážné spočinutí v kabinetu kuriozit? Příručku ufonství?! Jak se komu líbí.
Záleží na tom, co kdo očekáváme od literatury. Přiznám se, že já osobně spíše dostředivost a tíži. Ajvazova kniha je pro mne přitažlivá svou protilehlostí: odstředivá, éterická, vlající. Líbí se mi, ale už teď je jasné, že mou vzpomínku na ni, na dojem, který ve mně vyvolala, brzy rozfouká vítr, zavře se nad ní voda. Ani tuto prchavost však – aby nedošlo k nějakému nedorozumění – nepovažuji automaticky za neblahou. Myslím si, že Michal Ajvaz o ní mnohé ví a má ji dost rád – viz vztah ostrovanů k ní. Anebo třeba chuťové písmo (kdo chce číst, musí sníst) z knihy Tyrkysový orel…
Je to moc krásná kniha, ale asi víc studená, než bych si bývala přála. Ten oheň mi tam zkrátka a dobře chybí.
Tvar 2002